Internetová synchronní a asynchronní komunikace je velmi specifická - již proto, že probíhá ve virtuálním prostředí, ve kterém nelze realizovat komunikaci se zachováním všech potřebných verbálních i neverbálních komunikačních složek. Komunikace v prostředí internetu podléhá celé řadě vlivů a procesů. V dnešním článku se zaměříme na velmi důležitý proces, který provází online komunikaci, na disinhibiční efekt.

Co je disinhibiční efekt?

Pojem disinhibice v komunikaci Vybíral popisuje jako: „odložení zábran a skrupulí, ztrátu nebo překonání nesmělosti, plachosti a ostychu, v krajních podobách může jít o obcházení tabu a zákazů, tedy o jistou odvázanost či nevázanost na normy, která může být až anomální.“[1] Následkem toho je, že někteří lidé v kyberprostoru popouštějí uzdu svých emocí více než v komunikaci v reálném světě a že sdělují velmi intimní a důvěrné informace o své osobě. Toto „odložení zábran“ může mít jak pozitivní vliv na akt komunikace, kdy se lidé chovají slušně, mile a vlídně, tak negativní, kdy se stávají hrubými, vulgárními, nepřátelskými až agresivními. Disinhibiční projev chování lze spatřit i u lidí, u kterých bychom to nikdy nečekali. Disinhibiční efekt můžeme sledovat téměř u všech uživatelů sociálních sítí.

Disinhibiční efekt podle Sulera pramení ze šesti hlavních zdrojů[2]:

1. Anonymita („You Don`t Know Me” – Neznáš mě) – Ti, kteří svou identitu skrývají pod přezdívkami a jsou do jisté míry chráněni před identifikací, mohou libovolně projevovat své názory, realizovat své sociální potřeby a ovlivňovat své komunikační partnery, bez dalších následků a jakéhokoliv postihu.

2. Neviditelnost („You Can`t See Me” – Nevidíš mě) – Komunikující navzájem nevidí jak se druhý tváří, jakou má mimiku ve tváři nebo jak vypadá.

3. Asynchronicita („See You Later“ – Tak příště) – Nesoučasnost v komunikaci. Uživatel má možnost promyslet si svou odpověď, neboť nemusí reagovat pohotově jako při komunikaci v reálném světě.

4. Solipsistická introjekce („It`s All in My Head” – Vše je v mé hlavě) – „Solipsimus je termín vyhrazený ve filozofii pro přesvědčení člověka o tom, že vnější svět existuje jenom v jeho hlavě.“[3] Absence komunikace tváří v tvář může mít vliv na lidskou mysl, která podvědomě přiřazuje vizuální obraz, jak daný člověk vypadá a jak se chová, člověku se kterým komunikujeme, na základě čtení psaného textu. Člověk si tak vytváří vlastní představu o jeho podobě na základě svých potřeb, přání a očekávání. Ve skutečnosti pak komunikuje z části sám se sebou, realita se stává fantazií. Dominace našich vlastních představ při utváření představy o světě či člověku neboli solipsismus je v našich vztazích odjakživa a zcela přirozeně.

5. Disociativní představivost („It`s Just a Game” – Je to jen hra) - Nulová zodpovědnost. Někteří uživatelé Internetu považují své internetové Já, postavu, kterou vytvořili v kybersvětě, za někoho jiného, tak proč nést za ni zodpovědnost v reálném světě. Vše považují za hru, která končí, jakmile vypnou počítač.

6. Minimalizace autority („We`re Equals – Jsme si rovni) – Na Internetu se smazávají naše reálné role, je nepodstatné jaké má kdo postavení, sociální status.

Disinhibice čili „prostředí bez zábran“[4] je jedním „z nejzjevnějších a nejspecifičtějších znaků elektronické komunikace“[5] nejen u adolescentů, k jejich komunikaci ale navíc patří i tzv. venting – neboli odreagování frustrací. „Goffman popsal před bezmála půlstoletím speciální disinhibované chování u dětí i dospělých, které slouží ke shazování a zesměšňování druhých (nepřítomných nebo když se zrovna nedívají apod.), a které slouží zároveň k uzavírání „tajné dohody“ s dětmi, s nimiž se takto odreagováváme.“[6]

Částečná anonymita nebo její úplná absence na Facebooku sebou přináší oslabení disihibičních projevů. Pro Facebook je typické, že se jeho uživatelé již dříve setkali nebo se znají z reálného světa. Díky této skutečnosti se komunikace na Facebooku přibližuje reálné komunikaci. „Názory a činy, které uživatel prezentuje, se totiž mohou „odrazit“ na jeho skutečných sociálních vztazích, tudíž za ně nese plnou zodpovědnost. Dále má uživatel možnost kombinovat poznatky z reálného života s těmi virtuálními, čímž je oslaben také solipsistický faktor. „Přátelé" na Facebooku jsou skutečné osoby, se skutečným sociálním postavením, proto ani neutralizaci statusu nepokládáme za tolik významný znak.“[7] Někteří autoři popisují prostředí internetu jako prostředí bez zábran i v případě, že uživatelé uvádí svá pravá jména, s nimi spjatý sociální status, a jejich anonymita je tedy neúplná. K zesilování disinhibičního efektu dochází všude tam, kde komunikujeme prostřednictvím přezdívek, které maskují naši vlastní identitu. Ne každý má např. v prostředí Facebooku přátele, které zná z reálného života, řada z uživatelů Facebooku naopak připojuje ke svému profilu zcela neznámé uživatele internetu a soutěží pak s ostatními, kdo má více přátel (tato aktivita se objevuje zejména u žáků 1. stupně ZŠ). V takto nastavené komunikační síti se již může disinhibiční efekt naplno rozvinout.

Dalším specifickým rysem komunikace v kyberprostoru je multiplicita, neboli vícečetná synchronní komunikace, která platí pro většinu internetových komunikačních prostředí i pro chat na Facebooku. V praxi to znamená komunikovat s více uživateli současně v reálném čase. Podle výzkumu je tato výhoda internetové komunikace u českých dospívajících velmi oblíbená.[8]  V dnešní hektické době nejsme zvyklí čekat, a tedy při prodlevě odpovědi můžeme komunikovat s někým jiným. „Zdá se, že lidé velmi aktivní, rychlí a pohotoví dnes využívají čas co nejfunkčněji, odmítají se nudit (a prožívat nejistotu), „užívají si“ internetového komunikování a baví se při něm.“[9]

Je zjevné, že disinhibiční efekt je průvodním znakem celé řady jevů spadajících do oblasti rizikového chování na internetu, doprovází kyberšikanu, kyberstalking, sexting, kybergrooming, dětskou prostituci a další související fenomény. Snažme se všichni co nejvíce omezit dopad disinhibičního efektu na naši vlastní online komunikaci a nesme zodpovědnost za to, co v prostředí internetu vytváříme.

Veronika Kovářová, Kamil Kopecký
PdF UP Olomouc, E-Bezpečí

[1] VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2009. (str. 272)