Zveřejněno: 18. červen 2015

Lidé ve třídě si však nedovolovali jen na mě. Měla jsem v druhém ročníku jeden odborný předmět, který začal učit mladý, tichý a poměrně sympatický učitel. Měla jsem ho ráda a musím říct, že on jediný si všimnul, že není něco v pořádku. Časem jsme se docela spřátelili. Zasvětila jsem ho do života v mé třídě a stal se mi po nějakou dobu jedinou osobou, které jsem důvěřovala. Někdy jsem si říkala, že on byl tím jediným důvodem, proč jsem do školy vůbec chodila, neukončila jí a nezačala pracovat. 
Nějakou dobu jsme si povídali, často ani ne o šikaně, ale o něčem úplně jiném. Tyto momenty mi byly hrozně vzácné, jelikož jsem alespoň na chvíli myslela na něco jiného. Vše začalo nabírat nový směr a já doufala, že časem někteří spolužáci dostanou rozum. Přeci jen, ve vyšších ročnících se studium stupňovalo. Měla jsem řadu technických předmětů, kde se jen počítalo, měřilo, důraz se kladl na přesnost. Jeden spolužák mě opustil, propadnul.

Číst dál...

Zveřejněno: 18. červen 2015

Každý týden započal odbornou výukou, která byla povinnou součástí studia. Praxe byla zvláštní tím, že jsem se spolužáky musela čekat v šatně, než přijde vyučující. Často se zpozdil nebo nám zadal skupinovou práci a odešel. Pro něj to byl čas navíc, pro mě hodiny strachu, beznaděje, smutku a nekonečných obav. Byla jsem tak několik hodin s lidmi, co mě nepovažovali za něco jim rovného. Všechnu práci jsem vždy dělala sama. Byla jsem za to ale ráda. Měla jsem nějakou zábavu a čas tak rychleji utíkal.

Číst dál...

Zveřejněno: 3. červen 2015

Nejhorší byla však rána. Každý obyčejný žák vstává 10 minut před odjezdem do školy. Já chodívala se strachem spát o půlnoci a vstávala upocená ve 4 hodiny ráno. Vždy jsem se podívala na budík a věděla, že mě čeká další nekonečný čas strávený ve třídě. Často ještě za tmy jsem se učila, připravovala si svačinu, vařila. Cesta do školy vždy v mžiku utekla. To byl ten poslední čas, kdy jsem byla stále ještě plnohodnotným člověkem, ne odpadem, co si nezasloužil dýchat.

Číst dál...

Zveřejněno: 22. květen 2015

Jak jen začít…? Vždy jsem byla šedá myš. Myš, co si přála projít všemi ročníky a zdárně odmaturovat. Už na základní škole jsem měla menší problémy v mezilidských vztazích. Dnes je nazývám menšími, jelikož v porovnání s tím, co následovalo na střední, to byly jen banality, co nestály za jediné slovo.

Po základce jsem se rozhodovala, kam dále směřovat své studijní kroky. Na prvním místě stál gympl. Všichni byli názoru, že člověk, co ve škole exceloval, nemůže jít jinam. Já ale toužila po něčem jiném. Nechtěla jsem trávit hodiny studiem historie a humanitních věd, a tak jsem si podala přihlášky na odborné střední školy. Jedním z důvodů byl osobní zájem, dalším, už méně zajímavým, pak fakt, že na gympl se hlásili spolužáci, se kterými neměla úplně nejupřímnější vztahy.

Číst dál...