Jak jen začít…? Vždy jsem byla šedá myš. Myš, co si přála projít všemi ročníky a zdárně odmaturovat. Už na základní škole jsem měla menší problémy v mezilidských vztazích. Dnes je nazývám menšími, jelikož v porovnání s tím, co následovalo na střední, to byly jen banality, co nestály za jediné slovo.

Po základce jsem se rozhodovala, kam dále směřovat své studijní kroky. Na prvním místě stál gympl. Všichni byli názoru, že člověk, co ve škole exceloval, nemůže jít jinam. Já ale toužila po něčem jiném. Nechtěla jsem trávit hodiny studiem historie a humanitních věd, a tak jsem si podala přihlášky na odborné střední školy. Jedním z důvodů byl osobní zájem, dalším, už méně zajímavým, pak fakt, že na gympl se hlásili spolužáci, se kterými neměla úplně nejupřímnější vztahy.

Už na vyšším stupni jsem byla bohužel nucena řešit šikanu. Tehdy to byly ale jen nejapné poznámky, letmé vyhrožování a občas nějaký ten konflikt. Nebyla jsem jediná ve středu zájmů, proto jsem zapadla do malé a nevýrazné skupinky, co stála bokem celého kolektivu. Byla jsem ráda, měla jsem pár lidí, se kterými jsem trávila dlouhé přestávky. Někdy stačila jen jedna spřízněná duše a vše se zdálo být zase o něco světlejší.

Tehdy jsme všichni byli ale “jen děti“. Někdy mě fascinuje fráze “jen děti“. Přijde mi, jako by právě toto byla častá výmluva pro agresi a různé poruchy chování. Děti přeci za nic nemůžou, jen si hrají… A právě někdy takové dětské hry se často z toho nevinného škárlení přehouply do útlaku a zesměšňování.

Dnes už je to rok, déle než rok, co se za mnou navždy zavřely brány střední školy. Někdo by si řekl, že po takové době v člověku všechny pocity a vzpomínky utichnou. Původně jsem měla v záměru sepsat svůj příběh šikany, která mě provázela dlouhými dny a stala se po mnoho let mým nejbližším přítelem. Myslela jsem si, že otevřu nový textový dokument a začnu psát. Bohužel nic není tak jednoduché, jak se zdá a místo příběhu jsem v sobě znovu zasela semínko pochyb, vzpomínek a zoufalství.

Bylo to tři a půl roku, co se zdálo být nekonečných. Ač jsem dnes na vysoké a mám mnoho přátel, stále nedokážu otevřeně sepsat to, co mě potkalo. Do dnešních dní jsem to nikomu neřekla, přátelům, mámě, nikomu. Snad jsem zbabělec, co se neumí poprat z minulostí nebo snad jen citlivá duše, co se stále nevyrovnala s tím, co jí potkalo.

Když se na to zpětně dívám, říkám si, že jsem byla hloupá. Měla jsem vše nahlásit na policii, bránit se a nenechat zajít vše tak daleko. Dnes už je ale na takováto gesta pozdě. Co se stalo, stalo se a v mých silách není spekulovat nad tím, jaké by to bylo kdyby…Žádné kdyby není a právě díky strachu, strachu z následků a veřejného posměchu, jsem sečkala po mnoho měsíců v pozici svázaného zvířete. Zvířete, co má malou klec a je drženo tam, odkud by chtělo utéct.

Ještě dnes si živě vzpomínám na svůj první školní den. Ze základní školy jsem odcházela poměrně znechucená a těšila se na nový kolektiv. Kolektiv přátel, co se mi stane rodinou. Stála jsem před obrovskou budovou. Byl to nezvyk, na základce jsme se všichni znali, jelikož jsem bydlela na vesnici. Najednou jsem se dostala na největší střední školu ve městě. Vešla jsem dovnitř a ptala se těch cizích a neznámých lidí na cestu do své nové třídy. Po krátkém bloudění jsem jí našla.

Bylo to jiné. Žádné veselé barvy, jen staré, počmárané lavice a žluto-bílé stěny. Byly špinavé a podřené. První dojem ve mně zanechal spíše zděšení, než natěšení na nový kolektiv.  Nedala jsem na sobě nic znát. Usadila jsem se někam doprostřed a čekala, kdo přijde. Třída se začala pomalu plnit. Všichni si sedali a já ve skrytu duše doufala, že i ke mně si někdo sedne.

Naštěstí se tak stalo a přisedla si zprvu docela milá dívka. Nazývejme jí třeba Jana. Prvních pár týdnů se vyvíjelo dobře, našla jsem si pár kamarádů a snad teď mohu otevřeně napsat, že jsem začala s navazováním přátelských vztahů.

Z počátku mě překvapilo, že se někteří už znají. Tenkrát jsem ještě nechápala. Po čase jsem však zjistila, že na Facebooku vznikla před začátkem školního roku skupina, kam se přijatí uchazeči, rsp. mí noví spolužáci, přidali. V té době jsem Facebook neznala, nepotřebovala jsem ho. Jak ale plynul čas, byla jsem nucena si ho zřídit.

Měla jsem pár vyučujících, kteří místo nošení učebních materiálů, využívali moderních technologií. Vždy se na stránce třídy objevily různé soubory, ať už to byly domácí úkoly nebo studijní materiály do praxí, které jsme si měli na další den donést. Takto jsem poprvé pronikla do modro-bílého světa, kde se hodnoty měřily počtem palců nahoru a sdílení.

Brzy jsem se seznámila se spolužáky, co seděli v okolních lavicích.  Byl to asi paradox, ale v každém kolektivu, ať už je malý nebo větší, vzniknou skupinky. V mé nové třídě vznikly skupiny podle řad. Řada, ve které jsem seděla já, se nebavila s těma dalšíma dvěma. Měli jiné názory, vzájemně se pomlouvali, kritizovali se. Je pravdou, že v mém novém kolektivu bylo mnoho svérázných a kontroverzních lidí. Řada z nich musela mít vždy pravdu a názor jiného byl hned smeten ze stolu. Umíte si pak asi představit, jak vypadal stužkovací nebo maturitní večírek? Nebudu ale předbíhat.

Bohužel, nic netrvá věčně a z těch původně milých lidí se vyklubal kolektiv sebestředných a panovačných idealistů, kterým bylo dobré jen někoho kritizovat a předhazovat mu vlastní názor.

Prvních pár týdnu jsem se bavila s 6 spolužáky, co seděli v mém okolí. Mou velikou nevýhodou, už v počátcích studia, byl špatný zdravotní stav. Tenkrát mi bylo diagnostikováno degenerativní onemocnění, které mě poznamenalo po absenční stránce. Ve škole jsem často chyběla. Nebylo to však proto, že bych chodila za školu, ale protože jsem ležela v nemocnici nebo se ládovala léky. Často jsem i přes zdravotní komplikace do třídy přišla, ale po pár hodinách se otočila a odcházela domů.

Z počátku to spolužáci akceptovali. Byla jsem ta divná, co sebou občas někde praští a jde domů. Kvůli zdraví jsem zvažovala přerušení studia, jelikož léčba byla a stále je zdlouhavá a bez jasných výsledků. Nikdy jsem se k tomu ale neodhodlala. Když se nad tím zamyslím, možná je to dobře. Kdybych školu přerušila, jen těžko bych se pak vrátila a odmaturovala.

Pro E-Bezpečí: Tristia