Dětských obětí online vydírání přibývá. Potvrzují to statistiky hlášených případů Linky bezpečí, Seznamu.cz a Online poradny E-Bezpečí. Toto potvrzuje také výzkum monitorující rizikovou komunikaci dětí realizovaný týmem E-Bezpečí v letech 2010-2012. Lze předpokládat, že prevalence vydírání v populaci dětí bude vyšší než uvádějí oficiální čísla, neboť řada obětí svou situaci nenahlásí oficiální cestou a nechá se vydírat až do stádia, kdy je celý případ rozběhnutý, citlivé materiály unikly na internet a vyděrač má nad obětí výraznou převahu.

"Za loňský rok evidujeme 42 případů nahlášeného vydírání. Máme ale poznatky o tom, že na našich službách dochází k vydírání dětí častěji, zejména přes sociální sítě. Většina oznámení by se dala charakterizovat jako zoufalé volání o pomoc a poslední možnost situaci řešit. Většina skutků je nám hlášena přes poradnu anonymně, málokdy se na nás uživatelé obracejí přímo", uvádí Martin Kožíšek, manažer pro internetovou bezpečnost firmy Seznam.cz.

V případě, že se oběť rozhodne případ nahlásit, může být vystavena tzv. sekundární viktimizaci. Termín sekundární viktimizace označuje situaci, kdy se po spáchání trestného činu a jeho oznámení oběť opětovně stává díky vlivu médií, vyšetřovatelů a dalších subjektů obětí, která prožívá psychické utrpení. Jedná se vlastně o druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování i po jeho ukončení.

Sekundární viktimizaci lze pozorovat např. u případů znásilnění. Představme si situaci, že mladá, krásná, nalíčená, pěkně oblečená žena přijde na policii nahlásit případ znásilnění. Policisté ji však kromě toho, že přijmou její oznámení, upozorní, že si za znásilnění může sama, že je vyzývavá a že vyprovokovala pachatele k činu.

"Jsou popisovány případy, kdy se policista domnívá, že jde o neoprávněné nařčení, a odmítá akceptovat, že se žena stala obětí trestného činu. Oběti si stěžují na netaktní, lhostejný a necitlivý přístup. Častou výtkou je nevhodné komentování a mentorování (poznámky typu "co jste čekala, že se vám stane, když jste za ním šla" či "proč se takto oblékáte"). Ženy pociťují mnohdy ze strany policistů značnou nedůvěru ke své výpovědi", uvádí Petr Kolář a kol. ve své knize Sexuální agrese. Projevy sekundární viktimizace popisuje až 50 % zneužitých žen, které oznámily trestný čin policii.

Znásilnění je rovněž opředeno řadou mýtů, jako např. mýtus o slušných a neslušných ženách (znásilnění nehrozí slušným ženám), mýty o atraktivních obětech (vyšší riziko znásilnění mají mladé, hezké a atraktivní ženy), mýty o možnosti ubránit se (když oběť nechce, ke znásilnění nedojde, protože k sexu jsou zapotřebí vždy dva), mýty o tom, že si ženy o znásilnění říkají (oběť vyprovokuje znásilnění svým chováním), mýtus o pachateli znásilnění (pachatel je maniak, psychopat) atd. Více naleznete např. v práci dr. P. Weisse nebo L. Čírtkové.

V případě vydírání dětských obětí online vydírání je situace podobná. Vydírání dítěte internetovými útočníkem zpravidla probíhá s využitím intimních materiálů, které dítě útočníkovi poskytlo. Obvykle se jedná o nahé fotografie či videa, případně jiné ponižující záznamy. Jakmile psychický tlak na dítě naroste a dítě se rozhodne případ oznámit, může být vystaveno sekundární viktimizaci podobně, jako je tomu u obětí znásilnění. Velkým dílem k sekundární viktimizaci rovněž přispívají média, která zveřejňují informace o dětských obětech.

V zahraniční kazuistice nalezneme řadu případů, kdy zveřejňování informací o dětských obětech v průběhu vyšetřování mělo na psychický stav oběti zhoubný vliv a v některých případech dovedlo oběť k sebevraždě.

V českých podmínkách se při vyšetřování vydírání setkáme např. s následujícími schématy:

A. Bagatelizace problému
No co, vždyť o nic nejde, takových fotografií na internetu je (vyšetřovatel 15leté dívce, které internetový vyděrač vyhrožuje, protože mu zaslala své intimní torzo).

B. Mentorování
Jak tě mohlo napadnout udělat takovou blbost? Jsi snad malé dítě? (vyšetřovatel 17leté dívce, model obdobný jako u případu A)

C. Nedostatek empatie
O nic nejde, musíš se s tím smířit. (vyšetřovatel 15leté dívce viz modely výše).

Aby bylo možné snížit sekundární viktimizaci dětských obětí internetové kriminality, doporučujeme jako místo prvního kontaktu zvolit některou z existujících intervenčních institucí, které jsou propojeny s orgány zapojenými do následného trestního řízení. Jako příklad můžeme uvést Linku bezpečí (telefonický či písemný kontakt) či Online poradnu E-Bezpečí (písemný kontakt). Ta již umožní zprostředkovat kontakt s policií takovým způsobem, aby byl způsob ohlášení případu co nejšetrnější.

Dále upozorňujeme, že negativní zkušenost s policií pak dítě přenáší na další obdobné situace v pozdějším věku. Má-li negativní zkušenost s jedním vyšetřovatelem, často pak generalizuje svou zkušenost i na ostatní pracovníky policie. Stejně tak např. oběti znásilnění často přenášejí svou negativní zkušenost např. na všechny muže atd. To dokladuje celá řada případů, na jejich šetření tým projektu E-Bezpečí participoval.

Na závěr je třeba říci, že ne každý policista v rámci vyšetřování uplatňuje schémata vedoucí k sekundární viktimizaci dítěte. Řada z policistů již prošla výcvikem v oblasti psychologie práce s dětskou obětí, policie rovněž disponuje policejními psychology, případně krizovými intervenčními týmy.

Kamil Kopecký, E-Bezpečí

Literatura, zdroje:

Kolář, P. a kol. Sexuální agrese.  Praha: Maxdorf, 2008.

Čírtková, L., Vitoušová, M. Pomoc oběti trestného činu znásilnění. Diagnóza 4/2010.

Weiss, P.: Pachatelé sexuálních agresí.  Československá psychologie,  přehledové studie, 2001

Čírtková, L.: Oběti znásilnění. Kriminalistika, 2002, roč. 35, č. 3, s.197

Novotný, O.: Zapletal, J. a kol. Kriminologie. Praha : ASPI Publisching, 2008