Mezinárodní konference OSN v Dubaji zvířila vody nejenom Internetu svým tématem možné regulace mezinárodní počítačové sítě. Ano, řada států (a nejen jich) volá po nastavení jasnějších pravidel online komunikace, a s nimi spojených poplatků, restrikcí a omezení, která by se Internetu, tak jak jej známe dnes, více, či méně dotkla. Mají ale tyto snahy vůbec nějaký smysl?

Odhlédněme od politické roviny celého problému; jsou jí plná tradiční média, a podívejme se na rovinu ryze praktickou. Má dvě polohy. Na úrovni států i mezinárodních institucí existuje dlouhodobě budovaný, velmi propracovaný a fungující systém řízení telekomunikačního provozu. Jeho vznik byl iniciován a podmíněn celou řadou faktorů, nutností zajištění kompatibility mezi telekomunikačními zařízeními počínaje, přes otázku dělení nákladů a zisků plynoucích z komunikačního provozu až po národní a ekonomické zájmy států, na jejichž území jsou služby provozovány. Internet – jakkoli to může být na první pohled paradoxní – existuje mimo tento regulační systém. Internet nerespektuje národní hranice, a i když v globálním měřítku je rozdělen, jeho rozdělení často nekopíruje administrativní hranice, ale spíše hranice dané technologiemi. Internet je ovládán vlastními, z velké části nezávislými institucemi, jako je třeba ICANN, jeho jádro se nachází mimo jurisdikci vlád, ale také nadnárodních organizací typu OSN.

Státy chtějí, mimochodem, zcela přirozeně, tak důležitý fenomén, jakým Internet bezesporu je, nějak zabudovat do regulačního rámce, protože je to prostě jejich přirozenost. K této potřebě (jíž mohou zakotvit do závazných předpisů díky své schopnosti vytvářet zákony) pak na mezinárodní úrovni přidávají různé požadavky specifické pro danou kulturu, zvyklosti, nebo politický systém. I když některé z těchto požadavků mohou Evropanovi připadat jako snahy o omezení práv, která považuje za nezadatelná, viděno pohledem zemí, které je vznášejí se ale více než o cokoli jiného jedná o snahu přizpůsobit realitu počítačové sítě jejich zvyklostem, pravidlům, normám. Pro obyvatele arabského světa, nebo pro Číňana je totiž Internet džungle popírající jeho základní kulturní hodnoty, a snaha vlád do něj zasáhnout je proto viděno jeho očima legitimní, jakkoli očima Evropana je to naopak. Zapojení Internetu do globálního regulačního rámce by, viděno touto perspektivou, bylo přirozeným krokem, legislativní reakcí na vývoj, který proběhl živelně, uvedením věcí do pořádku.