Internet nemá definovaného a definovatelného „provozovatele“, jinak řečeno tvůrcem či dodavatelem obsahu může být každý a nelze ho snadno identifikovat. Už z tohoto základního pohledu je jasné, že specifickým rysem „svobody internetu“ je anonymita. Anonymita je neoddělitelným rysem takto chápaného svobodného chování absence zodpovědnosti vůči komukoliv jinému kromě sebe. To platí v plném rozsahu o zodpovědnosti morální a také eventuálně zodpovědnosti právní do té míry, do jaké je obtížné identifikovat osobu právně zodpovědnou za obsah a eventuálně účinek internetové stránky.

V této souvislosti se zmíníme o pojmu autorských práv. Autorská práva a práva související s právem autorským upravuje zákon 121/2000 SB., Sb, autorský zákon. Autorské právo je souborem zvláštních soukromoprávních oprávnění a zákazů, přičemž částečně též zasahuje do veřejnoprávních vztahů. Autorské právo upravuje práva autora k jeho dílu. Autorská práva jsou speciálními osobnostními právy, jejichž nositelem není každá osoba, ale pouze osoba, která se na základě výsledků své tvůrčí duševní činnosti stala autorem. Tady jsme si vymezili právo dodavatele obsahu (v našem případě na internetu), ale jaká práva mají ti, o kterých se dotyčný zmiňuje? Jaká práva mají ti, o kterých dotyčný zveřejňuje soukromé informace?

Už v Listině základních práv a svobod je zakotveno právo na ochranu osobnosti. Dalším právem, které může být na internetu porušeno, je právo na čest a důstojnost. Vzhledem k absolutní odpovědnosti za svůj obsah mohou média (tedy i internet) do občanské cti a důstojnosti fyzické osoby neoprávněně zasáhnout zveřejněním difamujících skutkových tvrzení týkajících se fyzické osoby či publikací nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Dalším důležitým právem je právo na osobní soukromí, které je právem rozhodnout se, zda a v jakém rozsahu mohou být skutečnosti tvořící osobní soukromí fyzické osoby zveřejněny a právo bránit se neoprávněným zásahům do soukromí. To je pouze výčet některých práv, která mohou být skrze internet porušována. Především jde o to, uvědomit si, že práva, která máme v reálném životě, se ve většině případů přesouvají i do „světa internetu“ a na to bychom neměli zapomínat.

Nyní se přesuneme k jednotlivým pojmům, které trestní zákon nezná, ale jsou pod nimi zahrnuty různé trestné činy, kterých se pachatelé dopouští. Pro trestný zákon je kyberšikana (= šikanování osoby za použití internetu), kybergrooming (= termín, který označuje chování uživatelů internetu, které má v dítěti vyvolat falešnou důvěru a připravit ho na schůzku, jejímž cílem je nezletilou/zletilou oběť pohlavně zneužít, útočníci jsou tedy často pedofilové), sexting (= elektronické rozesílání textových zpráv, fotografií či videa se sexuálním obsahem) apod. neznámý pojem, ale pachatel se i přesto tímto jednáním může dopustit trestného činu. Policie ČR prošetřuje s uvedenou problematikou tyto trestné činy:

• porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi,
• šíření pornografie,
• přechovávání dětské pornografie,
• ohrožování výchovy mládeže,
• svádění k pohlavnímu styku,
• vydírání,
• omezování osobní svobody,
• obchodování s lidmi,
• pohlavní zneužívání,
• znásilnění,
• nepřekažení trestného činu (Podle zákona je i trestní postih pro toho, kdo nepřekazí trestný čin například týrání svěřené osoby, znásilnění, pohlavního zneužívání a podvodu, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.).

Pro představu si uvedeme případ kyberšikany. Pachatel se v případě kyberšikany může dopustit: ublížení na zdraví, omezování osobní svobody, vydírání, pomluvy, krádež, podvod, nebezpečné vyhrožování, nebezpečné pronásledování, násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci, poškozování cizí věci. Takto bychom mohli pokračovat i u dalších nebezpečných komunikačních praktik po internetu. V případě sextingu může dojít k znásilnění, omezování osobní svobody, pohlavní zneužití, výroba a jiné nakládání s dětskou pornografií, zneužití dítěte k výrobě pornografie, ohrožování výchovy dítěte, nebezpečné pronásledování. O výši trestu ve všech případech rozhoduje soud.

Pro E-Bezpečí, Mgr. Pavla Sekničková 

Použité zdroje a literatura:
MUSIL, J. Úvod do sociální a masové komunikace. 2. vyd. Praha: Univerzita J.A. Komenského, 2008. s. 37-38. ISBN 978-80-86723-44-0.
ROZEHNAL, A. Mediální právo. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004. s. 183 -202. ISBN 80-86473-79-1.
ROZEHNAL, A. Mediální právo. Plzeň: Nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2004. s. 223-225. ISBN 80-86473-79-1.
Police ČR [online]. [cit. 23. 8. 2012]. Dostupné na Internetu: <http://www.policie.cz/clanek/nastrahy-na-internetu.aspx>.