V následujícím textu se zaměříme na rozdíly mezi klasickou šikanou a kyberšikanou. 

1) Množství zhlédnutí

U klasické šikany jsou svědky maximálně desítky lidí, většinou jedna třída nebo jedna konstantní skupina. I když i toto je pro oběť značně ponižující, přece jen se to nedostane za hranice určitého společenství. V případě kyberšikany to ale neplatí  a množství lidí, kteří ponížení oběti uvidí, dosahuje stovek, tisíců i milionů. Rekordmanem v množství zhlédnutí je video všeobecně známé jako Star Wars Kid.

Případ Star Wars Kid

Jedná se o případ tehdy čtrnáctiletého chlapce Ghyslaina Razy, kanadského žáka, který jako mnozí v té době byl velkým fanouškem Hvězdných válek. Ve škole, kde měli žáci k dispozici nahrávací studio, se natočil na video při předvádění bojových pohybů, typických právě pro Hvězdné války. Bohužel ale kazetu zapomněl v přehrávači a shodou náhod ji tam našli jeho spolužáci. Přišlo jim to velice vtipné a rozhodli se nahrávku umístit na internet. Kdyby si to, co se později stalo, naplánovali, asi by se jim to nikdy nepovedlo. Nahrávka se stala na internetu hitem, bohužel ale ne v dobrém slova smyslu. Ghyslain byl tehdy trochu při těle a jeho pohyby byly na nahrávce pubertálně neohrabané a tak se stal na internetu terčem výsměchu a nevybíravých komentářů lidí, kteří ho v životě neviděli a vůbec ho neznali. Přesto v komentářích hodnotili naprosto všechno, co se Ghyslaina týkalo.

Bohužel nezůstalo jen u samotného videa, nahrávky se chytli i odborníci a lidé počítačově zdatní. Už čtyři dny po vyvěšení videa na internetu ji vývojář firmy Raven Software upravil a přidal k ní zvukové efekty. Přidali se i mnozí další a nahrávka se díky tomu stávala čím dál populárnější. Při své nejvyšší návštěvnosti stránku navštívil téměř jeden milion lidí denně. Do dnešní doby má stránka téměř miliardu zobrazení.
A nejen to, kauza začala žít vlastním životem a chlapec se objevil v některých populárních seriálech, například South Park v epizodě Canada on Strike z roku 2008 nebo American Dad v epizodě All About Steve.

Vědomí toho, že se mu vysmívají miliony lidí, přivedlo Ghyslaina Razu do psychiatrické léčebny, kde vystudoval střední školu. Poté vystudoval právnickou fakultu a ve své profesi by se chtěl zabývat právě takovými případy, jako byl ten jeho. Zdánlivě to může vypadat, že to dobře dopadlo, možná by se to tak i dalo říct, protože
u kyberšikany není výjimkou, když oběť raději spáchá sebevraždu, než aby musela čelit veřejné potupě.

Z Ghyslaina se stala veřejně známá osoba, lidé ho poznávali na ulici, dokonce se prodávaly hrnky, trička a jiné suvenýry s jeho portrétem. I když se do dnešní doby změnil i fyzicky, přece jen se s ním jeho „popularita“ potáhne ještě dlouho.

Od vzniku videa uběhlo již téměř deset let, ale dodnes, když se v rámci přednášek E-Bezpečí zmíníme o tomto případu, vždy ho minimálně třetina žáků zná. Takto neuvěřitelné rozšíření nějakého videa se nedá dopředu naplánovat a samotní pachatelé, kteří video na internet umístili, byli překvapeni, jak moc se stalo populární. Samozřejmě k tomu nemalou měrou přispěli i tzv. sekundární útočníci.

2) Sekundární útočníci

Tento fenomén je typický opět právě pro kyberšikanu. I když i při klasické šikaně bývají přítomni svědci a někdy se mohou někteří z nich zapojit do týrání, přece jen čin zůstane „uzavřen“ v konstantní skupině. Na internetu tomu však tak není. Už když útočník video na server umisťuje, počítá s tím, že se na něho podívá mnohonásobě víc lidí, než by se mu mohlo podařit ve škole nebo v jiné konstantní skupině. Sám se proto snaží video co nejvíce propagovat a rozdmýchávat útočné diskuse proti oběti.

Ne vždy je ale záměrem útočníka vyvolat takovou vlnu sledovanosti, nedá se předem přesně odhadnout, která videa zapadnou v davu a která se naopak stanou tolik sledovaná jako Star Wars Kid. Někdy útočník totiž video poskytne jen určité skupině lidí např. na uzavřeném profilu, ale dostane se ven a pak už je lavina nekontrolovatelná.

I v případě Ghyslaina Razy se do útoku zapojilo mnoho dalších, tzv. sekundárních útočníků. To jsou lidé, kteří sice dotyčnou osobu osobně neznají, nic o ní nevědí, ale přesto se zapojí do pomlouvání a útoků. Jedním ze způsobů sekundárního útoku je i „vylepšování“ nahrávek, přidávání různých efektů atp. Příkladem je výše popsané vylepšení videa Star Wars Kid vývojářem z Raven Software, který chlapci na koště, s nímž se oháněl jako s mečem, počítačově dodělal barevné efekty, takže koště vypadalo jako skutečný meč filmové postavy. Dodělal i různá jiná vylepšení a nápadu se chytli jiní odborníci i amatérští programátoři a vzniklo nespočetné množství mutací původní nahrávky.

Tito lidé samozřejmě nemohli vědět, jestli nahrávku umístil na server chlapec sám nebo to udělal někdo jiný, ale právě pro ten případ nedobrovolného zveřejnění by si ostatní uživatelé měli takové chování pořádně rozmyslet.

Sekundární útočníci nejsou pouze lidé, kteří záznam nějak upravují, těch není
z celkového počtu zase tolik, ale hlavně lidé, kteří mezi sebou video šíří jako dobrou zábavu a hlavně ti, kteří je, většinou nelichotivě, komentují. O naprosto neznámé osobě se vyjadřují dost nevybíravým způsobem, komentují její postavu, ale i povahu, rodinu, přátele a nezřídka jí doporučují sebevraždu argumenty typu „kdyby takoví mezi námi nebyli, bylo by na světě líp“ a podobně. Každý sám může tady přispět k zamezení sekundárních útoků jednoduše už tím, že si to „hrozně vtipné“ video, o kterém se všude mluví, zkrátka nevyhledá a nepustí a pokud už se k němu dostane, nebude ho komentovat.

Doktor Kolář ve své knize Nová cesta k léčbě šikany uvádí, že takové sekundární útoky oběť velmi traumatizují hlavně proto, že ona ví, že jsou na internetu veřejně přístupné, že se na ně může kdokoli kdykoli podívat a hlavně cítí nutkavou potřebu si záznam a komentáře opakovaně vyhledávat, snad aby se ujistila, že se jí to jen nezdá. Postižený tak nemá klid ani doma, ztrácí pocit bezpečí.

3) Nemožnost zbavit se zveřejněných materiálů

Pokud už se jednou něco dostane na síť, nejdůležitějším faktorem k zamezení šíření je rychlost. Pokud tedy existuje hrozba nebo materiál už zveřejněn byl, je důležité, aby oběť překonala strach a stud a obrátila se na někoho, kdo je schopen šíření zabránit. Pokud si sama neví rady, první volbou by měl být rodič nebo učitel. Ti se potom obrátí na Policii ČR, na mobilního operátora, správce sítě apod., a pokud oni sami si nevědí rady, měli by kontaktovat organizaci, která se přímo kyberšikanou zabývá (E-Bezpečí, Národní centrum bezpečnějšího internetu). Tyto organizace mají totiž kontakty na příslušné zástupce internetových či telekomunikačních organizací a jsou proto schopni operativně a rychle zasáhnout.

Pokud se například kompromitující materiály objeví na Facebooku, je sice možné nechat je zablokovat, ale je nutné si uvědomit, že při množství informací, které denně účastníci na Facebooku nahlásí, nemůžeme počítat s tím, že k zablokování obsahu dojde dostatečně rychle. Navíc nejbližší centrála Facebooku je v Evropě v Dublinu a oficiálním jazykem je angličtina. Nahlášený obsah prohlíží pracovníci společnosti a při nejlepší vůli nejsou schopni zachytit všechen podezřelý materiál. Šanci tedy mají explicitní erotické materiály, na kterých jsou zobrazeny děti nebo mladiství, pokud tedy pracovníkům v tom množství neuniknou. Pokud se ale jedná o urážlivý ponižující text, pravděpodobně se zablokování dostatečně rychle nedočká. To je důvod pro to, kontaktovat co nejdříve odborníky, zabývající se bezpečím na internetu.

I když se podaří nevhodný obsah stáhnout třeba za několik desítek minut, oběť si už nikdy nemůže být jistá, že se video nebo fotky nikdy víc neobjeví. Mezi uživateli internetu jsou lidé, kteří si takový obsah stáhnou ještě dřív, než se na něho podívají,
a tak se může klidně stát, že se kdykoli znova někde objeví nebo že bude později použit k vydírání oběti.

Pro kyberšikanu je tedy patrná velká nejistota, které se oběť už nikdy nemusí zbavit. Nevhodné materiály se mohou objevit například v době, kdy si hledá zaměstnání nebo si najde stálý partnerský vztah. Dá se říct, že oběť už v životě nebude mít jistotu, že se ponižující záběry nikdy nikde neobjeví.

Pro E-Bezpečí, Miroslava Dluhošová