Mýty o kyberšikaně pohledem zahraničních výzkumníků

mini_mytus V posledních letech provází kyberšikanu celá řada mýtů, které vycházejí z nejednotného přístupu k samotnému vymezení termínu kyberšikana, rozdílné metodice výzkumu, velmi nevyrovnaným výsledkům prevalence kyberšikany v jednotlivých zemích a také častým zveličováním dopadů kyberšikany na oběť nejenom médii, ale také samotnými výzkumníky. Proto vzniká řada kritických studií, které se snaží upozornit na existující mýty a vyvrátit je.

Výzkumníci z USA (Sabella, Patchin, & Hinduja, 2013) definují 7 základních mýtů spojených s kyberšikanou, na jejichž výklad se zaměříme právě v rámci dnešního textu.

Mýtus 1 - Všichni vědí, co je kyberšikana

Pohled na termín kyberšikana je velmi nejednotný, existuje velké množství definic a výkladů, které např. za kyberšikanu pokládají jakoukoli formu online agrese, někteří za kyberšikanu považují pouze formy útoků, které jsou zaměřeny na fyzické bezpečí uživatelů internetových služeb a za kyberšikanu nepovažují např. nadávky, urážky či sociální vyloučení z online komunity. Jiní autoři spojují kyberšikanu s konkrétními prostředími či technologiemi, skrze které je kyberšikana realizována (např. online-hry, sociální sítě apod.). Je velmi důležité pochopit, že vzájemný konflikt v sociální skupině (např. dětmi či studenty) - např. ignorování, vytáčení, nadávání si, pošťuchování apod. nemusí být automaticky známkami šikany, ať už k nim dochází online nebo v reálném prostředí (Willard, 2007b). Pro šikanu a kyberšikanu jsou typické záměr/úmysl, opakování, poškození a nerovnováha sil (Patchin & Hinduja, 2012) a ne každý konflikt tato kritéria naplňuje (Baas, de Jong, & Drossaert, 2013).

Mýtus 2 - Kyberšikana dosahuje epidemiologických hranic

Mýtus o epidemiologickém rozšíření kyberšikany v populaci pubescentů a adolescentů vychází na jedné straně z nejednotného vymezení kyberšikany (viz mýtus 1) a také z nejednotné metodologie, jak vlastně kyberšikanu měřit. Některé studie např. uvádějí, že 72 % dětí má zkušenost s kyberšikanou (Juvonen & Gross, 2008), jiné naopak uváději prevalenci kyberšikany na úrovni menší než 7 % (Ybarra, 2004). Většina publikovaných studií hovoří o tom, že s některou z forem kyberšikany má zkušenost 6 - 30 % dětí, zatímco počet dětí, které se přiznaly k tomu, že šikanovaly jiné, se pohybuje v rozpětí od 4 do 20 % (Patchin & Hinduja, 2012). To znamená, že 70-80 % dětí nebylo "kyberšikanováno" a neútočily na ostatní.

Mýtus 3 - Kyberšikana způsobuje sebevraždu

V posledních letech došlo k několika případům, ve kterých dětské oběti kyberšikany spáchaly sebevraždu. Virální rozšíření těchto příběhů přispělo k tomu, že začala být kyberšikana zařazována mezi rizikové faktory vedoucí k sebevraždám (Beautrais, Collings, Ehrhardt, & Henare, 2005). Navzdory těmto tragédiím oběti kyberšikany ve většině případů sebevraždu nepáchají. Nicméně některé výzkumy potvrzují, že u osob zapojených v mládí do šikany/kyberšikany roste riziko výskytu faktorů spojených se sebevražednými myšlenkami, sebevražednými pokusy či dokonanou sebevraždou (Bauman, Toomey, & Walker, 2013) - jako jsou např. deprese a úzkost. Další (Hinduja & Patchin, 2010) studie realizované na vzorku více než 2000 amerických studentů prokazují, že oběti tradiční šikany jsou 1,7 krát více a útočníci v tradiční šikaně dokonce 2,1 krát více náchylnější k pokusu o sebevraždu. U kyberšikany pak oběti 1,9 krát a útočníci 1,5 krát. Proč je však kyberšikana způsobující sebevraždu mýtus?

Odpověď je nutné hledat v definici termínu způsobovat. V našem kontextu by to znamenalo, že kyberšikana přímo vede k sebevraždám, nebo že kyberšikana způsobuje sebevraždy. To však nikdy nebylo výzkumem prokázáno. Bylo prokázáno, že mezi kyberšikanou a sebevraždami existuje vztah či souvislost (korelace). Většina obětí kyberšikany totiž sebevraždu nepáchá. Kyberšikana však mezi mladými lidmi může zhoršit již existující rizikové faktory spojené se sebevraždou, jako jsou deprese, sociální vyloučení, zdravotní postižení, pocity beznaděje apod. (Skapinakis et al., 2011). Bohužel média často případy zjednodušují a hledají příčiny ve zneužívání technologií, nikoli psychickém zdraví obětí.

mytus_1_cyberbully

Mýtus 4 - Kyberšikana je rozšířena více, než tradiční šikana

O případech kyberšikany se v médiích hojně diskutuje, což by mohlo být signálem pro to, že je rozšířenější než tradiční formy šikany. Ve skutečnosti většina zahraničních výzkumů potvrzuje, že tomu tak není. Např. podle statistiky National Center for Educational Statistics (“Indicators of School Crime and Safety: 2012,” n.d.) zažilo šikanu 27,8 % studentů, zatímco kyberšikanu pouze 9 %. Další výzkumníci tato čísla potvrzují, např. podle výzkumníků z USA (Ybarra, Boyd, Korchmaros, & Oppenheim, 2012) tradiční šikanu potvrzuje 25 % studentů, zatímco kyberšikanu pouze 10 % respondentů. Kanadští výzkumníci (Beran & Li, 2007) provedli výzkum na vzorku 432 studentů 7. až 9. tříd kanadských škol a zjistili, že 1/3 obětí kyberšikany rovněž zažila běžnou tradiční šikanu. Tato data potvrzují další výzkumy (Ybarra & Mitchell, 2004), které zjistili, že velké množství pachatelů kyberšikany bylo rovněž jejími oběťmi a také, že téměř polovina útočníků byla oběťmi tradičních forem šikany. Tento jev potvrzují i české výzkumy přepínání rolí mezi pachateli a oběťmi (Chráska, Kopecký, Krejčí, & Szotkowski, 2012; Kopecký, Szotkowski, & Krejčí, 2014). Z výše uvedeného vyplývá, že oba fenomény jsou v prostředí škol hojně rozšířeny a vzájemně propojeny.

Mýtus 5 - Stejně jako tradiční šikana, je i kyberšikana rituálem, prostřednictvím kterého teenageři získávají zkušenosti

Řada osob vnímá šikanu a kyberšikanu jako něco, co oběť v principu posílí (podle hesla: Co tě nezabije, to tě posílí.) a co zvyšuje jeho psychickou odolnost. Tím se snaží toto zraňující chování jaksi normalizovat - jako něco, čím si musel projít každý a co patří k lidskému životu. Tím vlastně tito lidé dětem sdělují, že sociální krutost je přirozená a že se předává z jedné generace na druhou jako nějaký rituál, kterým s všichni musí projít. A že je to vlastně něco, co je normálním projevem lidského vývoje (Sabella et al., 2013).

Tento přístup odsoudil mimo jiné prezident USA Barrack Obama ve svém projevu na konferenci zaměřené na šikanu 10. března 2011 (Obama, 2011), kdy mimo jiné řekl: "Je třeba rozptýlit mýtus, že šikana je jen neškodným rituálem nebo nevyhnutelnou součástí dospívání. Není. Šikana může mít pro mladé lidi ničivé důsledky. Jako rodiče, studenti, učitelé a členové komunit musíme zabránit šikaně a vytvořit ve školách takové klima, ve kterém se všechny naše děti budou cítit v bezpečí."

Je zcela jedno, jak byla v minulosti šikana či kyberšikana rozšířena a všudypřítomná - nebyla přijatelná ani tehdy, není přijatelná ani dnes. Existují stovky studií, které prokazují negativní dopad šikany/kyberšikany na vývoj dětí (Bauman, 2011). Oběti šikany mají větší emoční problémy, objevují se u nich poruchy učení, poruchy chování, je u nich více pravděpodobné, že budou trpět depresí, úzkostí, nízkým sebevědomím a osamělostí.

Mýtus 6 - Původci kyberšikany jsou vyvrženci, nebo jednoduše "známé firmy"

Ve společnosti převládá názor, že většina dětských útočníků, kteří šikanují ostatní vrstevníky, to dělá proto, aby obětem ublížili (že jde o nějakou formu asociálního či sadistického chování inspirovaného jejich online aktivitami) (Finkelhor, 2011). Částečně mají pravdu, protože šikana je vedena potřebou kontroly a nadvlády a může vést k většímu uznání mezi vrstevníky (Faris & Felmlee, 2011). Většina výzkumů se však shoduje v tom, že útočníci realizují kyberšikanu proto, aby se pomstili, nebo proto, že si s obětí "jen hrají" (König, Gollwitzer, & Steffgen, 2010; Sanders, Smith, & Cillessen, 2009). Jak uvádí psycholožka Elizabeth Englander z Massachusetts Aggression Reduction Centre (Englander, 2008): "Hlavním motivem pachatelů kyberšikany je zejména vlastní hněv a touha po pomstě, druhým významným motivem je touha pobavit se - kyberšikana je pak vnímána jako žert."

Podle výzkumu je mnoho původců kyberšikany frustrovaných nebo jinak citově rozrušených, jsou rozzlobeni a technologie je snadnou cestou, jak se frustrace zbavit. Z pohledu pachatelů je někdy kyberšikana vnímána jako prostředek spravedlivé odplaty za příkoří, které se jim stalo. Řada z pachatelů proto také odmítla závažnost svého chování v kyberprostoru, protože si neuvědomila, jaký dopad může mít jejich chování v reálném světě (offline). Tento typ útočníků je pak obvykle označován jako "neúmyslní pachatelé kyberšikany", protože - ačkoli byli jejich online příspěvky úmyslné, pachatelé nechtěli oběti způsobit bolest či problémy (Willard, 2007a). Neúmyslní pachatelé kyberšikany často věří, že bylo jejich chování neškodné, pouze se bavili nebo si s obětí pohrávali.

Velmi zajímavé výsledky o původcích kyberšikany poskytují Hinduja a Patchin (Sabella et al., 2013), kteří zjistili, že studenti, kteří byli ve škole hodnoceni známkami A ("jedničkáři"), se častěji stávají původci a oběťmi kyberšikany, na rozdíl od studentů, kteří mají známky horší (C, D). Z toho, jak je žák či student ve škole úspěšný, nelze vyvozovat, že nebude týrat ostatní vrstevníky a nebude původcem kyberšikany. Z tohoto důvodu není snadné původce kyberšikany v komunitě dětí identifikovat a v řadě případů byli učitelé i rodiče šokováni, že někteří velmi dobří žáci či studenti mohou být do šikany či kyberšikany zapojeni. Je tedy mýtem, že by původci kyberšikany byly mezi učiteli a dětmi všeobecně známí ("známé firmy").

Mýtus 7 - Kyberšikanu lze zastavit vypnutím počítače nebo mobilního telefonu

Zdá se být logické, že nejjednodušší cestou, jak kyberšikanu zastavit, je přestat používat počítače a mobilní telefony. Nicméně moderní informační a komunikační technologie jsou velmi důležité nástroje, které neslouží pouze k zábavě, ale také ke komunikaci, vzdělávání, udržování sociálních kontaktů, získávání informací apod. Proč by tedy měla být oběť, která se nedopustila ničeho špatného, být trestána tím, že přestane moderní technologie používat? Je to podobné, jako kdyby oběť tradiční školní šikany řešila svůj problém tak, že přestane chodit do školy (Sabella et al., 2013).

Navíc řadu forem kyberšikany vypnutí počítače nezastaví - např. kdokoli může vytvořit útočnou stránku o konkrétní osobě a nezaleží na tom, zda je oběť aktuálně online, pověsti o útočné stránce se mohou velmi rychle v online komunitě šířit a oběť o tom nemusí vědět. Propojení s technologiemi je pro děti velmi důležité - SMS, emaily a sociální sítě se staly primárními nástroji pro každodenní komunikaci. Odpojení od těchto komunikačních technologií není realistickým dlouhodobým řešením.

Kamil Kopecký

Text je součástí právě vznikající publikace Rizikové chování českých a slovenských dětí v prostředí internetu (Kopecký a kol., 2015), která bude již brzy k dispozici na internetovém portálu E-Bezpečí.

Použitá literatura

Baas, N., de Jong, M. D. T., & Drossaert, C. H. C. (2013). Children’s perspectives on cyberbullying: insights based on participatory research. Cyberpsychology, Behavior and Social Networking, 16(4), 248–53. doi:10.1089/cyber.2012.0079

Bauman, S. (2011). Cyberbullying: What Counselors Need to Know. Alexandria, VA: American Counseling Association.

Bauman, S., Toomey, R. B., & Walker, J. L. (2013). Associations among bullying, cyberbullying, and suicide in high school students. Journal of Adolescence, 36(2), 341–50. doi:10.1016/j.adolescence.2012.12.001

Beautrais, a, Collings, S., Ehrhardt, P., & Henare, K. (2005). Suicide Prevention: a review of evidence of risk and protective factors, and points of effective intervention.

(December), 15–33. Retrieved from http://www.ojs.unisa.edu.au/index.php/JSW/article/view/172

Englander, E. (2008). Cyberbullying & Bullying in Massachusetts : Frequency & Motivations, (2008), 1–14. Retrieved from http://vc.bridgew.edu/marc_pubs/10/

Faris, R., & Felmlee, D. (2011). Status Struggles: Network Centrality and Gender Segregation in Same- and Cross-Gender Aggression. American Sociological Review, 76(1), 48–73. doi:10.1177/0003122410396196

Finkelhor, D. (2011). Crimes against Children Research Center • www.unh.edu/ccrc, (January).

Hinduja, S., & Patchin, J. W. (2010). Cyberbullying and Suicide. Archives of Suicide Research, 14(3).

Chráska, M., Kopecký, K., Krejčí, V., & Szotkowski, R. (2012). Is a victim also and attacker? Research of cyberbullying at Czech pupils and students in the whole Czech Republic 1. Journal of Technology and Information Education, 4(1), 75–79.

Indicators of School Crime and Safety: 2012. (n.d.). Retrieved from http://nces.ed.gov/programs/crimeindicators/crimeindicators2012/

Juvonen, J., & Gross, E. F. (2008). Extending the school grounds? - Bullying experiences in cyberspace. Journal of School Health, 78(9), 496–505. doi:10.1111/j.1746-1561.2008.00335.x

König, a, Gollwitzer, M., & Steffgen, G. (2010). Cyberbullying as an Act of Revenge? Australian Journal of Guidance and Counselling, 20(2), 210–244. doi:10.1375/ajgc.20.2.210

Kopecký, K., Szotkowski, R., & Krejčí, V. (2014). Nebezpečí internetové komunikace IV. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci.

Obama, B. (2011). Obama Administration Holds Anti-Bullying Conference. Retrieved from http://www.civilrights.org/archives/2011/03/1170-bullying.html

Patchin, J. W., & Hinduja, S. (2012). Preventing and responding to cyberbullying: Expert perspectives. Thousand Oaks: Routledge.

Sabella, R. a, Patchin, J. W., & Hinduja, S. (2013). Cyberbullying myths and realities. Computers in Human Behavior, 29, 2703–2711. doi:10.1016/j.chb.2013.06.040

Sanders, J., Smith, P. K., & Cillessen, A. (2009). Cyberbullies: Their motives, characteristics, and types of bullying. XIVth European Conference of Developmental Psychology. Vilnius, Lithuania.

Skapinakis, P., Bellos, S., Gkatsa, T., Magklara, K., Lewis, G., Araya, R., … Mavreas, V. (2011). The association between bullying and early stages of suicidal ideation in late adolescents in Greece. BMC Psychiatry, 11(1), 22. doi:10.1186/1471-244X-11-22

Willard, N. (2007a). Cyberbullying and Cyberthreats: Responding to the Challenge of Online Social Aggression, Threats, and Distress (1st ed.). Champaign, IL: Research Press.

Willard, N. (2007b). Educator ’ s Guide to Cyberbullying and Cyberthreats (1st ed.). Center for Safe and Responsible Use of the Internet.

Ybarra, M. L. (2004). Linkages between depressive symptomatology and Internet harassment among young regular Internet users. Cyberpsychology & Behavior : The Impact of the Internet, Multimedia and Virtual Reality on Behavior and Society, 7(2), 247–57. doi:10.1089/109493104323024500

Ybarra, M. L., Boyd, D., Korchmaros, J. D., & Oppenheim, J. K. (2012). Defining and measuring cyberbullying within the larger context of bullying victimization. The Journal of Adolescent Health : Official Publication of the Society for Adolescent Medicine, 51(1), 53–8. doi:10.1016/j.jadohealth.2011.12.031

Ybarra, M. L., & Mitchell, K. J. (2004). Online aggressor/targets, aggressors, and targets: a comparison of associated youth characteristics. Journal of Child Psychology and Psychiatry, and Allied Disciplines, 45(7), 1308–16. doi:10.1111/j.1469-7610.2004.00328.x