Prevence kyberšikany je pro řadu škol velmi ožehavé téma, které je nutné řešit včas. Právě prevence totiž přímo ovlivňuje výskyt sociálně-patologických fenoménů spojených s ICT ve školním prostředí. Řada škol bohužel prevenci řeší v situace, kdy ve škole již reálná kyberšikana (či jiné fenomény spojené s ICT) probíhá a je obtížné ji zastavit. V tomto příspěvku se stručně zamyslíme nad tím, jak by prevence mohla probíhat a jakých chyb se při prevenci kyberšikany vyvarovat.

Na úvod je třeba akceptovat základní premisu – kyberšikana se ve školním prostředí (stejně jako šikana tradiční – psychická či fyzická) vyskytuje. Lze odhadnout, že téměř na každé škole nalezneme nějaký z případů kyberšikany či souvisejících fenoménů – již proto, že data z českých výzkumů monitorujících šikanu a kyberšikanu (Minimalizace šikany, E-Bezpečí atd.) prokazují, že prevalence dosahuje od 10 % do cca 56 %. Co to tedy znamená? Že realizovat preventivní programy zaměřené na kyberšikanu ve školním prostředí je nezbytné.

Blokace závadného obsahu kyberšikanu neřeší

Samotná blokace závadného obsahu mezi postupy prevence nepatří, přesto je nutné ji zmínit na prvním místě. Informace o možnosti zastavení šíření diskriminujících materiály by totiž měla být obsahovou náplní preventivních programů všech forem a úrovní, protože rychlá a účinná blokace často rozhoduje o tom, zda se podaří zastavit kyberšikanu – respektive materiálů využívaných pro kyberšikanu – hned na počátku.

Řada škol však předpokládá, že kyberšikanu blokace či odstranění závadného obsahu z internetových prostředí (např. Facebooku, YouTube či jiných serverů zaměřených na sdílení obsahu) zastaví. To je však omyl. Blokace dokáže zastavit obsah, který je ke kyberšikaně využit, v řadě případů však kyberšikana pokračuje dále – a to na jiných internetových portálech, s použitím jiných forem psychického násilí. Blokace je důležitá k tomu, aby bylo možné zastavit šíření závadného materiálu (např. ponižujícího videa) na začátku celého procesu šikanování. Pokud je však kyberšikana v pokročilém stádiu a materiály se nekontrolovaně šíří, blokace je tak trochu bojem s větrnými mlýny – ačkoli obsah blokujete, šíří se dále, protože si jej uživatelé vzájemně šíří, mění jeho identifikaci apod. Tak to probíhalo např. v kauze Ghislaina Razy a dalších. V českých podmínkách naštěstí převažuje množství případů, kdy blokace odradila útočníky k dalšímu šíření závadného videa.

Protože je v celé řadě případů kyberšikana propojena s tradičními formami šikany (psychickou, fyzickou), je nutné řešit ji především na úrovni školy.

Strašení není řešením

Prevence spojená s fenomény psychického násilí na internetu velice často užívá metodu „strašení“, které je někdy dohnáno až do extrému. Strašení je však poměrně málo účinné, jak dokazuje např. prevence „strašením“ spojená s drogami (viz např. Vácha aj.). V prevenci spojené s internetovými technologiemi je třeba upozornit na to, že internet sám o sobě není nic špatného. Internet má celou řadu pozitiv, bez internetu si život ve společnosti 21. století již nedovedeme představit. Internet a jeho služby jsou pouhými nástroji, skutečný problém představují teprve obyvatelé internetu. Princip je stejný jako např. u nože – nůž je nástroj, kterým si můžeme nakrájet a namazat chléb, stejně jako jej někomu vrazit do břicha. Nůž sám o sobě není ani dobrý ani špatný, je to jen nástroj.

Od strašení nebezpečími internetu je třeba oddělit metodu prezentace případů, spojených s rizikovým chováním na internetu. Ty totiž zastupují zcela jinou formu prevence – prevenci prožitkovou, ve které účastník edukace/intervence prožívá příběh, který jej učí, jak se zachovat, na co si dát pozor, co nikdy nedělat, na koho se obrátit. Tato forma prevence učí dítě pochopit, že pokud udělá v kyberprostoru toto (například zveřejní svou fotografii), může se mu stát toto (fotografie může být zneužita pro vydírání). Tedy učí ho nést zodpovědnost za důsledky svého chování. Tato forma prevence je velmi účinná – prožitek by měl být jeden za základních nástrojů, které lze pro prevenci v této oblasti využít.

Typickými chybami, kterých se preventisté dopouštějí, jsou prezentace následujících názorů:

1. Internet je zlo.
2. Facebook je zlo.
3. Internet je plný sexuálních útočníků (pedofilů).
4. Na internetu nejsi nikdy v bezpečí.
5. Na internetu tě neustále někdo pozoruje a sleduje.
6. Internet je droga.

Jakmile preventista začne tyto názory prezentovat cílové skupině (v našem případě dětem), narazí hned na počátku bariéru a publikum jeho další názory jednoduše nebude akceptovat. Tyto jednoznačně negativní proklamace splní spíše opačný efekt – odradí posluchače od tématu a nemotivují je. Navíc u menších dětí mohou tyto formy prevence vzbudit neopodstatněný strach, který si přenášejí do domácího prostředí.

Hledání alternativ

Pro primární prevenci realizovanou formou edukace ve školním prostředí (ať již realizovanou pracovníky školy či externími subjekty) existuje celá řada zajímavých alternativ.

Významnou alternativu představují mediální kampaně pravidelně vysílané v celoplošných komerčních a nekomerčních médiích, které jsou stejně tak realizovány v prostředí internetu. U mediálních kampaní však narážíme na celou řadu problémů:

a) vysoká cena spojená s výrobou nového šotu,

b) vysoká cena spojená s pronájmem vysílacího času,

c) nejistý výsledek prevence = dopad.

Příkladem dobrých kampaní zaměřených na prevenci (v oblasti dopravy a mediální výchovy) představují např. kampaně Nemyslíš, zaplatíš, případně kampaň Vaše dítě, vaše televize, vaše zodpovědnost. U první z výše uvedených kampaní došlo jednoznačně pozitivním výsledkům, které svědčí ve prospěch efektivity využívání mediálních spotů.

Další zajímavou alternativou jsou různé formy soutěží, které upozorňují na jednotlivé fenomény a do kterých se dobrovolně zapojují jednotlivé cílové skupiny – zejména žáci ZŠ.

Tyto soutěže podněcují aktivitu dětí, podporují jejich kreativitu a zároveň je učí, jak se bránit a jak postupovat v krizových situacích. Navíc zde dochází k silné motivaci cílové skupiny, což se odráží na kvalitě výstupů – např. soutěžních příspěvků.

Dílčí velmi zajímavé pokusy představují např. počítačové hry či herní systémy, ovlivňující pozitivním způsobem chování žáků a formují osobnost. Jako příklad takto vytvořeného systému, který funguje ve spojení učitele, žáka a počítačové hry, lze uvést např. systém Rubikon. Herní systémy se ovšem k výchově dětí využívají velmi ojediněle.

Prevence realizovaná předkládáním pozitivních vzorů

Aby bylo možné děti pozitivně ovlivnit, je třeba je silně pozitivně motivovat. A kromě motivace samotné je nutné předkládat jim pozitivní vzory a vzorce chování. Vzory chování dětem předkládají nejintenzivněji média – propagují mládí, energii, vitalitu, krásu těla, úspěch v podnikání, materiální zajištění. Etické hodnoty jsou upozaděné, nejsou obchodním artiklem a média je tudíž aktivně nevyužívají.

Proto se snažme, aby se každý z nás stal alespoň částečně pozitivním vzorem pro své vlastní dítě a umožnil u něj vytvořit pozitivní vzorce chování ve vztahu k jiným lidem. Prevence realizovaná samotnými rodiči ve spolupráci se školou je tou nejefektivnější formou prevence, které lze dosáhnout.

Literatura, zdroje:

Vácha, P. Efektivní prevence drogových závislostí. Online: http://www.prevence.net/Science/vacha_03.pdf

Kopecký, K. Kyberšikana jako jeden z projevů celospolečenské krize výchovy. Internetový portál E-Bezpečí. Centrum PRVoK PdF UP: Olomouc, 2011. Online na: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rodice-ucitele-zaci/303-kybersikana-jako-jeden-z-projevu-krize-vychovy

Jak citovat:

Kopecký, K. Jak na prevenci kyberšikany. Internetový portál E-Bezpečí. Centrum PRVoK PdF UP: Olomouc, 2011. Online na: http://www.e-bezpeci.cz/index.php/rodice-ucitele-zaci/361-prevence-kybersikany