ZÁKLADY MEDIÁLNÍ VÝCHOVY

V dnešní digitální éře jsme neustále vystaveni obrovskému množství informací různé kvality. Díky snadné dostupnosti internetu může kdokoli vytvářet a šířit jakýkoli obsah, což vede k záplavě informací nejrůznější kvality - a to jak pravdivých, tak i vymyšlených a lživých. Jsme doslova zaplaveni informacemi (někdy se hovoří o tzv. infodemii), a proto je velmi důležité naučit se v této záplavě informací orientovat, zdravě o informacích pochybovat, kriticky je hodnotit a rozlišovat mezi pravdivými (ověřenými) a zavádějícími sděleními.​

Pokud nebudeme umět s informacemi v online světě pracovat, můžeme se snadno stát terčem podvodníků, podlehnout klamavým reklamám a přijít o finanční prostředky (např. v případě podvodné reklamy). Nepravdivé informace také velmi často používají politici, aby získali podporu nepoučených voličů, kteří se v informacích neumí zorientovat a ověřovat si je. Mediální výchova si klade za cíl vybavit jedince, ať už žáky či dospělé, souborem dovedností a znalostí nezbytných pro kritické a efektivní využívání médií. To zahrnuje schopnost analyzovat a hodnotit mediální obsah (a také vědět, jak vlastně média fungují), rozpoznávat manipulativní techniky a ověřovat pravdivost informací. Tyto kompetence umožňují jednotlivcům rozhodovat se na základě ověřených informací a důkazů, což je zásadní pro správnou orientaci v dnešním mediálním světě.

Slovo média pochází z latinského medium – prostředník. Média tedy zprostředkovávají informace mezi lidmi, umožňují nám dozvídat se, co se děje ve světě, sdílet názory nebo si utvářet představy o realitě. Zjednodušeně můžeme říct, že média jsou nástroje pro šíření informací, zpráv, zábavy nebo reklamy. Patří sem například noviny, časopisy, rádio, televize, internetové portály, podcasty i sociální sítě.

Média mají v naší společnosti několik základních funkcí. V první řadě nás informují – dávají nám přehled o tom, co se děje doma i ve světě, jaké je počasí, co rozhodli politici nebo co se právě řeší ve společnosti. Dále vzdělávají – přinášejí poznatky z různých oblastí vědy, kultury nebo historie a pomáhají nám rozšiřovat znalosti. Média nás také baví – prostřednictvím hudby, filmů, seriálů, talk show nebo her si odpočineme a zrelaxujeme. Významnou roli hraje i to, že média ovlivňují naše názory, postoje a hodnoty, ať už otevřeně (například komentářem), nebo skrytě (například reklamou). A v neposlední řadě média spojují lidi a kultury – umožňují nám komunikovat, sdílet zkušenosti a propojovat se s ostatními napříč světem.

TRADIČNÍ VS NOVÁ (DIGITÁLNÍ) MÉDIA

Tradiční média jsou taková, která existovala ještě před příchodem internetu. Patří sem například tištěné noviny a časopisy, televize a rozhlas. Tato média jsou často označována jako jednosměrná – to znamená, že informace proudí pouze od vysílatele (např. redakce) ke čtenáři nebo divákovi, a běžný člověk nemá možnost do jejich obsahu přímo zasahovat. V tradičních médiích obvykle pracují profesionální novináři, kteří dodržují určitá pravidla (např. etický kodex, ověřování informací). Vydávání novin nebo vysílání pořadů podléhá kontrole, redakčnímu procesu a někdy i zákonům.

Digitální média jsou média, která fungují především na internetu. Patří sem například zpravodajské weby, blogy, podcasty, videokanály na YouTube nebo sociální sítě. Velký rozdíl oproti tradičním médiím je v tom, že digitální obsah může dnes tvořit a šířit téměř každý – i běžní uživatelé. Digitální média jsou interaktivní – to znamená, že uživatelé mohou komentovat, sdílet, upravovat nebo sami publikovat obsah. Informace se šíří velmi rychle a není vždy jisté, kdo je jejich autorem a zda jsou pravdivé.

STÁTNÍ, VEŘEJNOPRÁVNÍ A SOUKROMÁ MÉDIA

Státní média jsou řízena přímo vládou nebo státními orgány. V demokratických zemích se s tímto typem médií setkáváme jen zřídka. Ve státních médiích může docházet k ovlivňování obsahu podle politických zájmů. Typickým příkladem státního média může být televize nebo tisk, který je plně pod kontrolou vlády – často jde o nástroj propagandy v nedemokratických režimech (např. v Rusku nebo Severní Koreji).

Veřejnoprávní média nejsou vlastněna státem, ale jsou financována z veřejných peněz, například prostřednictvím koncesionářských poplatků. V České republice sem patří Česká televize, Český rozhlas a ČTK (která není zcela veřejnoprávní). Jejich úkolem je sloužit veřejnosti, nikoli konkrétní vládě nebo firmě. Měla by být nezávislá, objektivní a vyvážená, přinášet kvalitní zpravodajství, kulturu i vzdělávání. Obsah těchto médií by neměl být ovlivňován politiky ani komerčními zájmy.

Soukromá média jsou vlastněna jednotlivci, firmami nebo mediálními skupinami. Jejich cílem je zisk, a proto jsou financována hlavně z reklamy, předplatného nebo sponzorství. Patří sem například TV Nova, Prima, Blesk, Seznam Zprávy nebo DVTV, ale také např. VOD platformy (Netflix), platformy pro placený obsah (HeroHero, Forendors), sociální sítě (Facebook, Instagram, TikTok apod.). Obsah těchto médií je často přizpůsoben tomu, co přitáhne pozornost diváků nebo čtenářů – protože větší sledovanost znamená více peněz z reklamy. V některých případech mohou být ovlivněna i zájmy svých majitelů (např. síť X).

Mediální výchova je oblast vzdělávání, která se zabývá tím, jak fungují média, jak vznikají informace a jak ovlivňují naše myšlení, chování i společnost jako celek. Pomáhá nám rozumět tomu, co se kolem nás děje v digitálním prostoru – ve zprávách, na sociálních sítích, v reklamě nebo v online diskuzích. Nejde jen o to, co se říká, ale také kdo to říká, proč to říká a jakými prostředky se snaží ovlivnit naše vnímání.

V dnešní době, kdy jsme každý den zavaleni obrovským množstvím informací, je mediální výchova důležitější než kdy dřív. Jak jsme si již řekli, v současnosti může tvořit mediální obsah (články, komentáře, videa, podcasty...) kdokoli, a to často bez ověřování, bez znalosti souvislostí a někdy i se záměrem manipulovat. Právě proto je důležité umět se v tomto světě vyznat, rozlišovat mezi fakty a názory, poznat manipulaci, odhalit dezinformace a nepodléhat poplašným zprávám (tzv. hoaxům). Mediálně vzdělaný člověk umí ověřovat zdroje, přemýšlí nad tím, co čte a sdílí, a není snadno ovlivnitelný.

Mediální výchova přitom není jen o pasivní ochraně před lží nebo propagandou. Dává nám také nástroje k tomu, abychom se aktivně a odpovědně zapojili do veřejné diskuse, abychom rozuměli světu kolem sebe a uměli v něm zaujmout postoj založený na faktech, nikoli na dojmech. Díky ní se lépe rozhodujeme, nešíříme nepravdy a chováme se zodpovědně i v online prostředí.
Ačkoliv je mediální výchova nepovinnou součástí školní výuky, její význam sahá mnohem dál – měla by být přirozenou součástí každodenního života, rozhovorů doma, debat mezi přáteli i veřejných diskuzí. V konečném důsledku nejde o to, co si máme myslet, ale o to, jak nad věcmi přemýšlet. Mediální výchova nám neříká, co je pravda a co ne, ale dává nám nástroje k tomu, abychom to sami zjistili.

Každý den se na nás ze všech stran valí informace – ze zpravodajských webů, sociálních sítí, diskuzních fór, videí, e-mailů nebo chatovacích aplikací. Některé jsou pravdivé, jiné zkreslené, a některé zcela vymyšlené. Umět je rozlišit je dnes klíčovou dovedností.

A. Fakt je ověřitelná informace – něco, co se skutečně stalo a dá se doložit. Fakta můžeme ověřovat a existují nezávisle na tom, co si myslíme. Fakty jsou dohledatelné a lze je ověřit.

B. Názor je osobní postoj nebo přesvědčení, je subjektivní a může, ale také nemusí odpovídat skutečnosti.

Fakty vs názory (příklady)

Kromě faktů a názorů se ale online můžeme setkat i s informacemi, které jsou nepravdivé, zavádějící nebo záměrně škodlivé. Pro tyto případy existují specifické pojmy: dezinformace, misinformace, hoaxy, fake news, konspirační teorie či malinformace.

DEZINFORMACE

Jsou to záměrně nepravdivé informace, které někdo vytvořil a šíří s cílem ovlivnit názory, poškodit určitou osobu nebo skupinu, vyvolat strach, zmatek nebo nenávist. Dezinformace jsou často součástí propagandy nebo cílené manipulace. Jejich autoři dobře vědí, že lžou, a mají z toho prospěch - např. finance, návštěvnost, nové voliče, narušili demokratické fungování společnosti apod. S dezinformacemi úzce souvisí termín deep fake, kterým označujeme falešné fotografie a videa, využitá s podporou umělé inteligence. Podrobnosti o deep fake a dalších fenoménech spojených s umělou inteligencí najdete zde.

MISINFORMACE

Jde o nepravdivé nebo nepřesné informace, které ale nejsou šířeny úmyslně. Lidé je předávají dál, protože jim sami věří. Příkladem může být neaktuální zdravotní rada, která už neplatí, nebo stará zpráva, která se tváří jako nová.

HOAX

Slovo „hoax“ označuje vymyšlenou, často šokující nebo poplašnou zprávu, která se šíří hlavně e-mailem nebo po sociálních sítích. Typický hoax bývá napsán tak, aby vyvolal silné emoce – strach, hněv nebo soucit – a donutil lidi, aby ho okamžitě sdíleli dál. Příkladem je třeba nepravdivá zpráva o nebezpečných potravinách nebo podvodná výzva k darování peněz. Některé hoaxy využívají tzv. městských legend (urban legends), mnoho hoaxů je také satirických - jsou děsivé, ale současně pobaví. Hoax může být také dezinformací.
Hoaxy se šíří internetem již velmi dlouho, existovaly ale již v době před masovým rozšířením internetu - šířily se např. v podobě tzv. řetězových "dopisů štěstí", které putovaly světem prostřednictvím běžné papírové pošty, případně prostřednictvím různých legend, které se šířily ústně. Chceš se o hoaxech dozvědět víc? Pusť si video z dílny E-Bezpečí!

FAKE NEWS

Tento termín označuje falešné nebo zmanipulované zpravodajství, které se tváří jako seriózní článek nebo reportáž. Často využívá zpravodajského formátu, ale je založené na lžích, polopravdách nebo záměrném překroucení skutečnosti. Fake news mohou vypadat důvěryhodně, protože používají titulky, obrázky nebo loga známých médií. Hranice mezi pojmy dezinformace, fake news či hoax není ostrá a často se zaměňují.

KONSPIRAČNÍ TEORIE

Konspirační teorie jsou nepodložená a často nepravdivá tvrzení, která nabízejí alternativní vysvětlení událostí nebo jevů, a to obvykle s přesvědčením, že existuje tajný plán malé skupiny lidí, kteří manipulují s pravdou a kontrolují společnost. Často vycházejí z nedůvěry k oficiálním institucím a využívají emocionálně silný jazyk, který vyvolává strach, nejistotu nebo hněv.

Jejich autoři mohou působit věrohodně, protože používají zdánlivě logické argumenty a „důkazy“, které však bývají vytržené z kontextu nebo zcela smyšlené. Konspirační teorie se často šíří především na internetu a sociálních sítích, kde není dostatečná kontrola pravdivosti sdílených informací. Typickým příkladem může být tvrzení, že přistání na Měsíci bylo zinscenováno (Zdroj), nebo že světovou pandemii způsobila tajná elita s cílem ovládnout lidstvo. Podobných neověřených příběhů o skupině mocných ovládajících svět jsou desítky. Další informace o různých konspiračních teoriích najdeš ve videu:

MALINFORMACE

Na rozdíl od výše zmíněných typů jde u malinformací o pravdivé informace, které jsou ale zveřejněny nebo sdíleny nevhodným způsobem, často s cílem uškodit. Může jít například o únik osobních údajů, soukromých fotek nebo interních informací, které jsou zneužity v určitém kontextu – třeba proti veřejně známé osobnosti.

Každý den zpracováváme tisíce informací – z médií, sociálních sítí, od přátel nebo z reklamy. Náš mozek ale není dokonalý. Aby šetřil energii a zvládl obrovské množství podnětů, zjednodušuje si realitu. A právě při těchto zkratkách často dochází k chybám v myšlení, kterým říkáme kognitivní zkreslení (nebo také biasy). Tyto chyby jsou nevědomé a automatické, a mohou způsobit, že věříme lžím, podlehneme manipulaci nebo se rozhodujeme nelogicky.

Kognitivní zkreslení ovlivňují, jak vnímáme zprávy, jak si vybíráme, čemu věříme, a co dál sdílíme. Mnoho dezinformací je účinných právě proto, že využívají naše myšlenkové slabiny – například apelují na emoce, opakují se nebo potvrzují náš pohled na svět. Pokud chceme rozumět médiím a nenechat se zmanipulovat, musíme nejdřív porozumět sami sobě – a tomu, jak funguje naše mysl.
Jedním z nejběžnějších zkreslení je konfirmační zkreslení. To znamená, že máme sklon vyhledávat a důvěřovat hlavně těm informacím, které potvrzují to, co si už myslíme. Pokud například někdo věří, že určitý politik je špatný, bude si všímat hlavně negativních článků a zpráv, které jeho názor potvrzují – a pozitivní informace bude ignorovat nebo zpochybňovat. Konfirmační zkreslení nás utvrzuje v tom, co si už myslíme, místo aby nás přivedlo k přemýšlení.
Dalším častým jevem je tzv. stádový efekt. Ten spočívá v tom, že lidé často přebírají názory nebo chování většiny – jen proto, že „to dělají všichni“. Pokud například na sociální síti sdílí nějaký článek stovky lidí, může v nás vzniknout pocit, že je to pravda, protože přece „tolik lidí se nemůže mýlit“. Tímto způsobem se šíří i hoaxy nebo falešné zprávy – lidé je sdílí proto, že je sdílejí ostatní.

S tím úzce souvisí také heuristika dostupnosti. Mozek má tendenci považovat za častější nebo pravděpodobnější to, co si snadno vybavíme – zejména pokud jsme to nedávno viděli nebo nás to emocionálně zasáhlo. Pokud například často čteme zprávy o trestných činech, můžeme mít dojem, že kriminalita roste, i když statistiky ukazují opak. To, co si vybavíme jako první, nemusí být typické – ale náš mozek tomu přesto věří.

Zcela opačný efekt se označuje jako pštrosí efekt. Jde o situaci, kdy člověk raději zavírá oči před nepříjemnými fakty – jako pštros, který „strčí hlavu do písku“. Například někdo může ignorovat zprávy o klimatické změně, protože ho zneklidňují, nebo nechce slyšet nic o riziku závislosti na sociálních sítích, protože je používá každý den. Ignorováním problému se ale problém nezmenšuje – jen si na chvíli ulevíme.

Další zkreslení se nazývá kotvení, někdy také efekt ukotvení. Při hodnocení nebo rozhodování nás silně ovlivní první informace, kterou obdržíme – ať už je pravdivá nebo ne. Pokud například zahlédneme titulek, že „uprchlíci dostávají od státu desítky tisíc měsíčně“, i když je to nesmysl, tato částka nám zůstane v hlavě jako „startovní bod“, ke kterému vše další porovnáváme. První informace nás ukotví a ztěžuje nestranné posouzení reality.

Iluze shlukování je zkreslení, kdy máme tendenci vidět souvislosti a vzory i tam, kde žádné neexistují. Mozek má rád řád a snaží se ho nalézt i v náhodě. Například pokud se v krátkém čase objeví několik zpráv o stejném jevu (např. onemocnění po očkování), máme sklon věřit, že existuje souvislost – i když může jít jen o náhodu nebo selektivní výběr zpráv.

Závažným fenoménem v online prostředí je také polarizace názorů. To znamená, že lidé se v diskuzích čím dál více utvrzují ve svých postojích a odmítají názory ostatních. Místo porozumění se názory rozdělují na extrémní tábory – „my proti nim“. Sociální sítě k tomu často přispívají tím, že zobrazují lidem obsah, se kterým souhlasí – a tím posilují uzavření do názorových bublin. Více prozradí tato infografika:

V médiích a na sociálních sítích se také často setkáváme s jevem zvaným pravdivostní relativismus. Někteří lidé věří, že neexistuje jedna objektivní pravda – jen různé názory. „Já mám svou pravdu, ty máš svou.“ To však může být nebezpečné – ne všechny názory jsou stejně hodnotné. Například tvrzení, že „Země je placatá“ nelze brát jako rovnocennou alternativu k vědecky ověřenému faktu, že je kulatá.

Dalším zkreslením, které ovlivňuje naši důvěru k informacím, je poslušnost vůči autoritě. Lidé mají tendenci důvěřovat osobám, které působí jako odborníci – například nosí bílý plášť, mají titul nebo mluví „odborným jazykem“. Pokud někdo vypadá jako lékař nebo vědec, bereme jeho slova automaticky vážně – i když říká nesmysly. Toho zneužívají i šiřitelé dezinformací.

Nakonec je tu Dunning-Krugerův efekt, který popisuje, že lidé s nízkými znalostmi často přeceňují své schopnosti, zatímco ti skutečně vzdělaní si uvědomují složitost tématu a bývají opatrnější. Typickým příkladem může být člověk, který si přečetl pár článků na internetu a cítí se jako odborník – zatímco skutečný expert často řekne „nevím přesně, záleží na kontextu“.

Každý den na nás působí stovky až tisíce různých informací. Některé přicházejí jako zprávy, jiné jako názory, další jako komentáře, ale mezi nimi je skrytá i celá řada sdělení, která mají jediný cíl – ovlivnit nás. Řeč je o reklamě, která je součástí většiny médií, ale zároveň často působí nenápadně nebo skrytě.

V digitálním prostoru se stírá hranice mezi běžnou informací a reklamou – mnohdy není na první pohled jasné, že sledujeme komerční obsah, který nás má přimět něco koupit, udělat, nebo si něco myslet. Právě proto je důležité naučit se reklamu rozpoznat a kriticky ji vyhodnocovat.

CO JE TO REKLAMA A JAK FUNGUJE

Reklama je zpráva, která má za cíl ovlivnit chování člověka – většinou tak, aby si něco koupil, něco vyzkoušel nebo změnil svůj názor. Reklama není neutrální informace – je to nástroj přesvědčování, který využívá různé techniky, aby upoutal pozornost, vyvolal emoci a přesvědčil. Reklamy jsou navrhovány tak, aby v nás zůstaly – často cíleně pracují se strachy, touhou po uznání, touhou patřit, být krásní, úspěšní, moderní.

Reklama je součástí většiny médií, protože je jedním z jejich hlavních zdrojů příjmů. Najdeme ji v televizi, rádiu, tisku, na webech, sociálních sítích, ve hrách i aplikacích. Dnes se ale často schovává za běžný obsah – například když influencer doporučí produkt, když článek obsahuje odkazy na e-shop, nebo když ve filmu vidíme konkrétní značky.

TYPY REKLAMY

Reklama se neomezuje jen na prodej výrobků. Může mít různé cíle a formy, podle toho, koho oslovuje a co chce změnit. Obecně rozlišujeme tři hlavní typy:

A. Komerční reklama – jejím cílem je prodat produkt nebo službu, zvýšit zisk firmy, přivést nové zákazníky.

B. Sociální reklama (nekomerční reklama) – usiluje o změnu společenského chování nebo postojů, např. reklama na bezpečnost na silnicích, proti kouření, pro očkování apod.

C. Politická reklama – zaměřuje se na ovlivnění veřejného mínění a volebního chování, často ve prospěch konkrétního kandidáta, strany nebo ideologie. Všechny tyto typy reklamy se mohou objevovat v různých podobách – jako televizní spoty, bannery na internetu, příspěvky od influencerů nebo třeba jako skryté značky ve filmech. A právě tyto formy a kanály, kterými se k nám reklama dostává, si nyní přiblížíme.

Tradiční reklama je ta, kterou známe dlouho – televizní a rozhlasové spoty, tištěné inzeráty v novinách, billboardy. Většinou je snadno rozpoznatelná – často bývá označená, oddělená od redakčního obsahu.



Nové formy reklamy, které se objevují především v online prostředí, jsou ale často méně nápadné, personalizované a cílené – reklama je „ušitá na míru“ konkrétnímu uživateli na základě toho, co hledal, na co klikl nebo co nakoupil. Tyto reklamy nás sledují pomocí tzv. cookies, algoritmů a digitálních stop, které na internetu zanecháváme.

Mezi nové formy reklamy patří například:

1. Personalizovaná reklama – reklamy, které se zobrazují konkrétnímu uživateli na základě jeho chování na internetu. Pokud hledáme nový mobil, začnou se nám zobrazovat reklamy na mobily na všech stránkách.

2. Bannerová reklama – reklamní proužky a obrázky na webech, které nás mají přimět kliknout. Mohou být statické nebo animované a často se snaží upoutat pozornost blikáním, velkými čísly nebo výraznými barvami. Pozor, bannerová reklama může být i podvodná!

3. Influencer marketing – reklama, která přichází od lidí, kterým důvěřujeme – youtuberů, instagramerů, tiktokerů. Ti často doporučují produkty nebo služby, ale ne vždy přiznávají, že jsou za to placeni. Mladí lidé často vnímají influencery jako kamarády – a právě proto je jejich reklama velmi účinná. Influencer marketing se označuje různými hashtagy: #spoluprace #ad #reklama

4. Product placement – reklama umístěná přímo do filmu, seriálu, videa nebo hry. Může jít o značku oblečení, konkrétní mobil, nápoj nebo auto, které se v příběhu objeví. Označuje se speciální značkou (PP). Product placement existoval i před příchodem internetu, první příklady se objevily již v 19. století. Reklama není jen o produktech a službách. Politická reklama se snaží ovlivnit naše názory nebo rozhodnutí ve volbách. Často využívá emoce, strach nebo útoky na „nepřítele“ – a může být velmi manipulativní. Na internetu se také často objevují falešné nebo podvodné reklamy, které slibují zázračné produkty, nereálné výdělky nebo investice, které vás „rychle zbohatnou“. Tyto reklamy mohou ohrozit vaše zdraví, finance nebo bezpečí. Více o problematice např. zde

JAZYK REKLAMY

Reklama je specifický typ sdělení, který má jasný cíl – zaujmout, přesvědčit a motivovat příjemce ke koupi produktu nebo služby (případně získat jeho přízeň a hlas - třeba ve volbách). Aby toho dosáhla, využívá jazyk, který se liší od běžné komunikace. Nejde pouze o informování, ale především o ovlivňování.

Jedním z hlavních rysů jazyka reklamy je snaha upoutat pozornost. K tomu slouží krátké a výrazné věty, často postavené na nadsázce, rýmu nebo slovní hříčce. Typickým prvkem jsou slogany – jednoduchá, zapamatovatelná hesla jako například „Když ji miluješ, není co řešit“ nebo „Red Bull vám dává křídla“. Tyto věty jsou snadno rozpoznatelné a často se opakují, aby se vryly do paměti.

Reklamní jazyk je také silně emocionálně zabarvený. Reklamy často používají citově působící slova, která mají vyvolat pocit štěstí, bezpečí, výjimečnosti nebo touhy. Často se v nich objevují přídavná jména jako nejlepší, jedinečný, revoluční, krásný. Záměrem je vytvořit pozitivní obraz nejen o produktu, ale i o samotném spotřebiteli – ten, kdo si produkt koupí, bude výjimečný, moderní nebo úspěšný.

Jazyk reklamy rovněž obsahuje mnoho manipulativních prvků. Typickým příkladem je vytváření naléhavosti pomocí vět jako „Jen dnes!“, „Poslední šance!“, „Nenechte si ujít!“. Častá je také strategie tzv. sociálního důkazu – reklama tvrdí, že „produkt používá milion lidí“ nebo že jej „doporučuje 9 z 10 odborníků“. Tím vzniká dojem, že když to dělají ostatní, měli bychom i my.

Speciálním fenoménem v online prostředí je tzv. clickbait – návnadový titulek nebo úvodní věta, která má jediný cíl: přinutit uživatele kliknout. Často slibuje šokující nebo senzační informaci, která však po rozkliknutí neodpovídá realitě (např. „Neuvěříte, co se stalo této ženě po použití šamponu XY!“). Clickbait využívá stejné principy jako reklama – silné emoce, překvapení, neúplnost nebo tajemství – a patří k nástrojům, které mají přitáhnout pozornost za každou cenu.

Důležitou roli hraje také jazyková forma. Reklamy využívají otázky, výzvy a neúplné věty, které čtenáře nebo diváka aktivně vtahují – například „Chceš víc?“, „Změň svůj život ještě dnes.“ Dále se objevují technické výrazy a cizí slova, která mají působit odborně či moderně – např. „bioaktivní složky“, „smart řešení“, „high-tech technologie“.

Funkce jazyka reklamy jsou tedy různorodé: informační (sděluje, co se nabízí), přesvědčovací (motivuje k nákupu), emocionální (působí na city) a identifikační (nabízí možnost ztotožnit se s určitým stylem života nebo skupinou lidí). Reklama často neprodává pouze samotný výrobek, ale i životní styl, ideál krásy nebo společenské postavení.

V online prostředí se dnes může každý stát autorem informací – a to znamená, že internet je plný obsahu, který nemusí být pravdivý. Sdílení nepravdivých zpráv přitom může mít vážné důsledky – od zbytečného vyvolávání strachu, přes finanční podvody, až po manipulaci veřejného mínění a ohrožení demokracie. Proto je dnes důležitější než kdy dřív umět ověřovat si informace – tedy zjišťovat, jestli jsou pravdivé, kdo je napsal, odkud pochází a jestli nejsou upravené nebo vytržené z kontextu.

Ověřování informací je základní dovednost! Nejde jen o to, „nevěřit všemu na internetu“. Dnes bychom měli být schopní vědomě přistupovat ke každé nové informaci s opatrností, ptát se:

1. Kdo je autorem této zprávy?
2. Kde byla poprvé zveřejněna?
3. Mohu najít stejnou informaci i jinde?
4. Obsahuje konkrétní fakta, nebo jen názory a domněnky?
5. Nevypadá to příliš šokující, emočně zabarvené nebo podezřele naléhavé?

Kritická práce s informacemi je základní výbavou každého mediálně gramotného člověka!

CO JE TO FACT-CHECKING?

Pojem fact-checking znamená doslova ověřování faktů. Jde o systematický proces, při kterém redakce, novináři nebo odborníci zjišťují, zda je nějaké tvrzení pravdivé nebo ne. Fact-checkeři ověřují výroky politiků, příspěvky na sociálních sítích, titulky článků i virální videa. Při fact-checkingu se využívá řada nástrojů a metod:

a) kontrola oficiálních zdrojů (např. vládních statistik, vědeckých studií),
b) porovnání tvrzení s databázemi a archivy,
c) ověření fotografie pomocí zpětného vyhledávání obrázků (tzv. reverzní vyhledávání),
d) analýza metadat a kontextu (např. zjistíme, kdy a kde vznikla daná fotografie či video).

V Česku se ověřováním faktů zabývají například projekty jako Demagog.cz, Manipulátoři.cz, AFP Fakta, Seznam FactCheck, CEDMO nebo Investigace.cz. V zahraničí pak organizace jako Snopes, PolitiFact, FactCheck.org nebo BBC Reality Check. Specializované stránky věnované fact-checkingu poskytuje také projekt E-Bezpečí.

Proč na tom záleží? Pokud ověříme, že je nějaká informace nepravdivá nebo zavádějící, můžeme se vyhnout chybám, šíření lží nebo zbytečným emocím. Lidé, kteří si umí informace ověřovat, jsou odolnější vůči manipulaci, nenechají se tak snadno nachytat na falešnou zprávu nebo populistický slib.

Chcete se o mediální výchově dozvědět víc? Stáhněte a přečtěte si publikace z naší kreativní dílny!

Tento web připravil:
prof. Mgr. Kamil Kopecký, Ph.D.
E-mail: kamil.kopecky@upol.cz
FB: facebook.com/kamil.kopecky

Centrum prevence rizikové virtuální komunikace (E-Bezpečí)
Pedagogická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci
Žižkovo náměstí 5
Olomouc, 77900

MindCraft pro Centrum prevence rizikové virtuální komunikace (E-Bezpečí)
Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (c) 2025
Počet návštěv: 442