Regulace mobilních telefonů ve školách v Evropě

Ještě v roce 2022 platilo, že mobily ve školách řeší především samy školy ve svých řádech. Zlom přinesl červenec 2023, kdy UNESCO ve zprávě Global Education Monitoring doporučilo smartphony z výuky vykázat všude tam, kde prokazatelně nepomáhají učení — a upozornilo, že už samotná přítomnost telefonu na lavici rozptyluje. Podle navazujícího monitoringu UNESCO zakazovalo telefony ve školách koncem roku 2023 celkem 60 vzdělávacích systémů světa, o rok později už 79 — tedy 40 % všech.

Evropa se přidala rychle a razantně. Maďarsko v srpnu 2024 nařídilo povinné ranní odevzdávání telefonů, Řecko zavedlo pravidlo „telefon v tašce“ s pevným sazebníkem trestů, Slovensko vepsalo zákaz přímo do školského zákona. V roce 2025 následovaly Rakousko, Finsko, Itálie, Belgie, Lucembursko, Irsko, Portugalsko, Slovinsko či Lotyšsko — a v roce 2026 Švédsko a Polsko s dosud nejpřísnějšími zákony, které velí telefony žákům na celý den fyzicky vybrat.

Napříč kontinentem se přitom opakuje stejný vzorec: čím mladší žáci, tím tvrdší pravidla. Na prvním stupni bývá zákaz celodenní a téměř bezvýhradný, na druhém stupni platí zákaz s výjimkou výuky, zatímco střední školy si ve většině zemí rozhodují samy. A téměř nikde nejde o zákaz nošení telefonu — zakazuje se jeho používání.

Země volí různě silné nástroje — od zákona schváleného parlamentem po pouhé doporučení, jehož vymáhání stojí na školních řádech. Síla nástroje přitom neříká vše o přísnosti: norské „pouhé“ doporučení dovedlo k omezením 96 % základních škol, zatímco rumunský zákonný zákaz se podle odborů dlouho v praxi ignoroval.

Krátká odpověď: téměř nikde. Evropské předpisy zakazují používání telefonu (ne jeho nošení) a liší se hlavně v tom, jak velkou část pobytu dítěte ve škole pokrývají. Mírnější model zakazuje telefony jen během vyučovacích hodin — o přestávkách je použití dovoleno (dnes např. Finsko, Rumunsko či Bulharsko, kde přísnější režim doplňují školní řády). Přísnější a stále častější model platí po celý školní den: od příchodu do školy po konec vyučování, tedy i o přestávkách, volných hodinách a obědě (Francie, Polsko, Maďarsko, Řecko, Švédsko a další). Nejpřísnější úpravy jdou ještě dál a vztahují zákaz i na školní akce mimo budovu — výuku venku, exkurze či výlety (výslovně Francie, Rakousko a polský zákon pro aktivity organizované školou). A do toho všude vstupují taxativní výjimky: prakticky všude prochází zdravotní výjimka — typicky telefon spárovaný se senzorem glykémie u dětí s diabetem, naslouchadla či asistivní technologie; v řadě zákonů (Švédsko, Polsko, Rakousko, Francie) je uvedena výslovně.

Kontakt s rodiči během dne většina zemí řeší „přes školu“ — sekretariát či třídního učitele; Malta dokonce ukládá škole dát dítěti k dispozici školní telefon. Polský zákon obsahuje výjimku pro bezprostřední ohrožení života a zdraví včetně naléhavého kontaktu s rodičem, švédský počítá s individuálními povoleními pro děti, které rychlý kontakt s rodiči potřebují z psychických důvodů. Objednávání obědů a školní informační systémy (elektronické žákovské) přitom zákony kupodivu téměř nikde výslovně neřeší — spadají pod vnitřní řády škol a v praxi se vyřizují mimo vyučování, doma, nebo přes školní počítače. Nizozemský monitoring dokládá, že je to reálný problém: 64 % žáků tam hlásí zhoršený přístup k digitálním rozvrhům a známkám; ve švýcarském Aargau zase školy narazily na placení obědů mobilní aplikací.

A skoro všude platí: výuka je výjimkou ze zákazu — učitel může telefon do hodiny vpustit jako pomůcku. Jedinou zemí, která zakázala smartphony i pro didaktické účely (na prvním cyklu), je Itálie; nejdál jde Malta, kde je zakázáno už samotné držení telefonu ve škole.

Každá karta obsahuje právní předpis s datem přijetí i účinnosti, pravidla podle stupňů, režim při hodinách a o přestávkách, výjimky, ukládání telefonů, investice, zapojení žáků a rodičů, zkušenosti — a odkazované zdroje (přednostně ministerstva, sbírky zákonů a parlamenty).

Politici na téma mobilů ve školách často reagují bez opory ve vědeckých důkazech a analýzách — zákazy se přijímají dřív, než je výzkum stihne vyhodnotit. Nejsilnější kauzální důkazy — norská studie Sary Abrahamssonové a španělská regionální data — ukazují méně šikany a lepší výsledky dívek a znevýhodněných žáků. Oficiální evaluace z Nizozemska, Portugalska či Francie hlásí klidnější třídy a lepší klima. Jenže největší americká studie (NBER, 40 000 škol) a britská SMART Schools nacházejí téměř nulové efekty na prospěch a žádné na celkovou duševní pohodu — telefon ve škole je jen část dne dítěte. Na čem se přehledy shodují: nejspolehlivěji se zlepšuje sociální klima a klesá šikana, nejméně jisté jsou známky; a zákaz sám o sobě nestačí bez výuky digitálních návyků.