Žijeme ve světě, který je doslova přesycen informacemi všeho druhu, každou minutu jsou na internet nahrány miliardy nových příspěvků, textů, videí či fotografií, každou minutu proběhnou na internetu statisíce videorozhovorů, prodají se miliony produktů, proběhnout statisíce souběžných vysílání v podobě streamů atd.

V tak velkém množství informací je velmi obtížné (a také únavné a časově náročné) se zorientovat, zejména pak rozpoznat, která informace je pravdivá a která pravdivá není. A právě proto je nutné naučit se na informace na internetu přiměřeně reagovat, naučit se je kriticky zhodnotit a dle možností provádět tzv. fact-checking.

Fact-checking je moderní slovo, které označuje jednoduše ověřování informací. Kvalitní fact-checking musí využívat relevantní zdroje informací, musí pracovat s poznatky vědy a výzkumu, závěry pak činit na základě ověřitelných informací a existujících fakt. Celý proces ověření informace musí být zopakovatelný - to znamená, že si jej může vyzkoušet každý, kdo si zprávu o ověření informace přečte. Proces ověření informace tedy probíhá nezávisle na osobním názoru člověka, který fact-checking provádí.

Na internetu najdeme velké množství textů, článku či zpráv, které nás upoutají právě přitažlivým titulkem. Titulky bývají velmi často vytvořeny tak, aby upoutaly naši pozornost, vyvolaly v nás záporné či kladné emoce a donutily nás na ně kliknout a otevřít text, na který odkazují. Takovým titulkům se říká clickbajty. Problémem ale je, že titulek nemusí odpovídat tomu, co je napsáno uvnitř článku. Proto je velmi důležité nespoléhat pouze na titulky, ale vždy si přečíst i celý text.

Podle výzkumu Kolumbijské univerzity a Fracouzského národního institutu 59 % lidí sdílí na sociálních sítích odkazy na články, aniž by si je otevřeli (zdroj). Názor si pak většina uživatelů sociálních sítí tvoří pouze na základě nadpisu a úvodního krátkého textu (perexu).

Pokud se tedy rozhodneme zprávy přeposílat dále, měli bychom si je neprve přečíst celé.

Předtím, než se pustíme do ověřování zprávy, bychom měli zjistit, zda už zprávu před námi někdo neověřil. Mnoho nepravdivých zpráv, hoaxů, dezinformací či fake news se do českého prostředí dostává ze zahraničí, a to např. prostým přeložením zprávy z cizího jazyka. Využijme tedy online nástroje a zkusme naši zprávu zadat do prohlížeče Google - a to jak v češtině, tak i angličtině či jiném světovém jazyce - a prozkoumejme, jaké informace lze o ní z veřejných zdrojů zjistit. Je možné, že zpráva v češtině sice dosud nebyla v českém prostředí ověřena, zahraniční ověření však již k dispozici může být.

Na internetu nalezneme velké množství internetových databází, stránek či organizací, které se systematicky ověřování zpráv věnují. K nejznámějším světovým portálům patří např. portál SNOPES, který obsahuje rozsáhlou databázi hoaxů, dezinformací, fake news apod. Ke známým celosvětovým fact-checkingovám agenturám pak patří také např. AFP.

V českém prostředí jsou známé také projekty HOAX.CZ, FAKTICKE.INFO a MANIPULÁTOŘI.CZ či STOPFAKE.ORG.

Při ověřování informací na internetu je velmi důležité umět pracovat se zdroji. Důsledně od sebe odlišujme situace, kdy internetová zpráva obsahuje autora (konkrétní jméno a příjmení, jméno instituce, webové stránky apod.), od situací, kdy je zpráva anonymní ("říkala to moje kamarádka", "stalo se to mé sestřenici" apod.). Pokud totiž zpráva obsahuje zdroj, můžeme si ji přímo u zdroje také ověřit (např. prohledat dané webové stránky, kontaktovat konkrétní osobu apod.).

Podle zdroje můžeme rovněž odhadnout, zda zpráva je či není pravdivá - pokud např. pochází z humoristického či satirického webu, pak je pravděpodobné, že jde o satiru, pokud zpráva pochází z kvalitního zpravodajského portálu, je pravděpodobné, že bude pravdivá a fakticky správná. Velmi obezřetně se chovejme ke zprávám, které pocházejí z různých druhů názorových platforem (např. Parlamentní listy) - u těchto zdrojů nikdo negarantuje, že je zpráva fakticky správná a ověřená. Stejně tak buďme obezřetní v situaci, kdy zpráva pochází z vyloženě dezinformačních webů (Aeronet, Sputnik News apod.), a to jak domácích, tak i zahraničních - zde hrozí reálné riziko, že je zpráva nepravdivá a dezinformační.

Pozor, i kvalitní zpravodajský portál může čas od času udělat chybu a publikovat informaci, která není zcela ověřena, to však neznamená, že by automaticky byl celý obsah portálu nepravdivý! V tomto případě jde obvykle o selhání konkrétního jednotlivce (redaktora, editora), navíc kvalitní zpravodajský portál případné informační chyby opraví. Stejně tak platí, že např. bulvární portály mohou publikovat informace, které jsou pravdivé a ověřené.

Zprávy, které jsou šířeny internetem, obsahují velmi často fotografie či videa. V současnosti existuje celá řada online nástrojů, které umožňují ověřit si, kde na internetu se konkrétní fotografie či video nachází a kdy byly na internetu publikovány. Tento způsob vyhledávání se nazývá reverzní vyhledávání informací. K nejznámějším nástrojům umožňujícícm revezně vyhledávat patří Google Obrázky či Google Lens, TinEye či Forensically.

Nesmíme zapomenout také na to, že fotografie mohou obsahovat tzv. metadata - informace o tom, kdy a jak byla fotografie pořízena, jakým zařízením apod. Metadata se dají z fotografií načíst pomocí různých online i offline nástrojů, např. EXIF viewer. Pozor, metadata ve fotografiích nemusí být správná - pokud např. fotíme fotoaparátem, který má chybně nastavené datum a čas, tyto chybné informace se do fotografií také uloží. Při úpravách fotografií (zmenšování, zvětšování, doostřování apod.) bohužel metadata mizí, stejně tak mizí při nahrávání do prostředí sociálních sítí (kde dochází často ke zmenšování a optimalizaci).

Velké množství zpráv na internetu obsahuje příběhy. Některé příběhy jsou ověřitelné a odpovídají tomu, co se skutečně stalo, řada příběhů však skutečné události zkresluje a autoři příspěvků vyvozují z událostí chybné záběry. Některé příběhy jsou pak zcela vymyšlené a vznikly např. proto, aby na sebe uživatel sociální sítě upoutal pozornost, získal si sympatie a nové příznivce. Mnoho příběhů v nás dokáže vyvolat silné emoce a přimět nás k ukvapenému úsudku a nepřiměřeným reakcím.

Nezapomeňte zkontrolovat také datum zprávy - mnoho zpráv, které nejsou aktuální a často mnoho let staré, bývá vydáváno za zprávy ze současnosti.

Při posuzování pravdivosti příběhů máme celou řadu možností - můžeme např. požádat o ověření osobu, která příběh šíří, dále můžeme oslovit např. Policii ČR, klíčová ministerstva (např. zdravotnictví, školství) apod. V mnoha případech se do ověřování příběhů aktivně zapojují také investigativní novináři.

Příklady vymyšlených příběhů:
Na sítích se šíří lži o úmrtí dětí po očkování. ‚Myslela jsem, že je to fakt,‘ říká autorka jedné z nich
Smyšlený příběh o vyhozeném jídle pro Ukrajince.
Vysmátí Ukrajinci odešli v Třinci bez placení, šíří řetězový e-mail. Smyšlené, reaguje restauratér

Velmi často se ve vztahu k ověřování informací setkáváme s názorem, že nám při posuzování pravdivosti informací pomůže docela jednoduše selský rozum. Na ten se však v případě informací šířených online prostorem nelze stoprocentně spoléhat. Selský rozum (zdravý rozum, prostý rozum, sensus communis) vychází z vlastní zkušenosti, na základě které pronášíme soudy a hodnotíme, není tak nutné mít znalosti a dovednosti získané např. studiem. Selský rozum je také silně ovlivněn prostředím, ve kterém jsme žili a žijeme, komunitou, ve které se pohybujeme.

Selský rozum má sklon ke zjednodušování, schematismu, dogmatismu, protože nebývá podložen kritickým myšlením, naprosto pak selhává při hodnocení věcí/jevů, se kterými nemáme každodenní přímou zkušenost.

Na internetu je příliš mnoho informací na to, abychom mohli ověřit každou z nich. Navíc je potřeba smířit se s tím, že některé informace jednoduše ověřit nelze - nelze ověřit zdroj informace ani není obsah. Počítejme také s tím, že ověřování informací je časově náročné a mnohdy velmi únavné.

Velmi obezření buďme v situaci, kdy zpráva obsahuje příliš mnoho emocí (které nás např. rozčílí, pobouří či vyděsí) - nenechme se zmást emocemi a soustřeďme se především na racionální jádro sdělení.

Dříve, než začneme konkrétní informaci šířit dál, je třeba si rozmyslet následující:

Uvědomme si, že v online světě jsme odpovědní za to, jaké informace šíříme. Stejně tak neseme částečnou odpovědnost za to, jak budou ostatní na naše sdělení reagovat. Chovejme se v online světě zodpovědně! A pokud si nejsme jisti, zda je to co sdílíme pravdivé, nesdílejme to.

Znaky podezřelých zpráv

K typickým znakům podezřelých zpráv patří:
Velké množství emocí
Je to katastrofa! Měl by dostat přes držku. Ať chcípne, zmrd! Vlastizrádce! Vlastizrádná vláda! Pověsit ho!

Používání "nálepek" (labeling)
Pětikolka. Slepenec. Pražská kavárna.

Odkaz na neověřitelný zdroj
Říkala mi to moje kamarádka. Říkal mi to soused. Říkal mi to Petr. Zdroj neprozradím. Použil jsem alternativní zdroje.

Zpochybňování role veřejnoprávních médií
A Česká televize o tom mlčí!

Výzva ke sdílení
Pošli to dál, než to smažou.

Nadbytečné množství diakritiky
Velké množství vykřičníků či otazníků za sebou, např. !!!!!!

Opakované používání kapitálek
POZOR! TOTO SI MUSÍTE PŘEČÍST!!!!!!! DŮLEŽITÉ!

Kombinování mnoha barev v textu.
JE TO VLASTIZRÁDCE! POCÍTÍ NÁŠ HNĚV! BUDE HO SOUDIT LID!

Proč lidé sdílejí nepravdivé zprávy?

Nepravdivé zprávy sdílejí lidé z nejrůznějších důvodů. Podle dat z výzkumu STEM tvoří šiřitelé dezinformací různorodou skupinu - výzkumníci rozlišují 6 skupin šířitelů, kteří aktivně přeposílají dezinformační obsah dále: osamělý senior, nezkušený junior, světák (to jsou takzvané spontánní typy), dále všeználek, zachránce světa a badatel (tzv. expertní typy). Spontánní šířitelé přeposílají dezinformace proto, že chtějí být užiteční či oblíbeni, rozesíláním si nahrazují sociální kontakt. Přeposílají to, co jim přepošle někdo jiný, nad obsahem se moc nezamýšlejí. Expertní typy naopak informace selektují, pracují však pouze se zdroji, které vyhovují jejich názoru na svět.

Nesmíme však zapomenout ani na další motivy - jedním z velmi důležitých motivů je motiv finanční. Provozovatelé dezinformačních webů totiž potřebují, aby měly jejich stránky dostatečnou návštěvnost, protože nutně potřebují zobrazit svým čtenářům co nejvíce reklamy. Proto velmi často záměrně publikují a sdílejí dezinformace, které způsobují vysokou návštěvnost a tedy i zisky. Mnoho šířitelů dezinformací také aktivně oslovuje své fanoušky s žádostmi o finanční příspěvky na jejich "boj za pravdu". Ve skutečnosti však pouze zneužívají lidské důvěřivosti.

Dezinformace také velmi úzce souvisí s kyberkriminalitou, konkrétně s podvody. Řada dezinformátorů prostřednictvím svých e-shopů prodává důvěřivým uživatelům zcela nefunkční předražené produkty (často různé druhy doplňků stravy, "léky proti vakcínám", ochranné prostředky proti 5G zářením apod.). Česká obchodní inspekce před těmito praktikami opakovaně varuje, podvedených jsou však jen v ČR stovky až tisíce ročně.

Je zřejmé, že mnoho uživatelů internetu skutečně dezinformančímu obsahu věří a šíří jej v dobré víře, že tím pomáhají ostatním a celé společnosti. Ve skutečnosti je to však opačně.